Březen 2014

Město na okraji věčnosti

30. března 2014 v 15:40 | Slečna Tolstojová |  Zaujalo mě
Když už jsme u toho cestování časem, vzpomněla jsem si na jednu epizodu Star Treku, která mě velice zaujala. Zrovna nedávno jsem si ji pouštěla znovu, protože jsem si koupila první díl trilogie Zkouška ohněm, jež je inspirována právě touto epizodou. Samostatný článek o Star Treku hodlám napsat taky, ale prozatím jsem líná. (Napsat recenzi je odporně zdlouhavé. Zvlášť pokud to není jen recenze, ale článek, kterým vás chci podnítit ke sledování/ čtení něčeho, co mám ráda.)
Ale to není podstatné pro tenhle článek. Klidně ho můžete číst i když nemáte o Star Treku ani tušení; budu totiž tuto epizodu používat k podpoření svých myšlenek, ale nebudu psát jen o ní. Město na okraji věčnosti je epizoda první série původního Star Treku. Pokud máte o ST aspoň mlhavé povědomí, víte, že existuje více různých seriálů pod tímhle názvem, které se odehrávají ve stejném vesmíru, ale příliš na sebe nenavazují. Já osobně jsem viděla jen úplně původní sérii a zatím přemýšlím, jestli se podívám i na jiné.
Posádka hvězdné lodi Enterprise objeví při svých cestách vesmírem podivné výboje energie. Následkem jednoho z otřesů lodí si lodní doktor McCoy vpraví do těla lék, který v příliš vysoké dávce způsobuje paranoiu. McCoy se transportuje na povrch planety, kam se za ním vydává výsadek čítající také kapitána Kirka a prvního důstojníka Spocka. Ti naleznou bránu do minulosti - je skrze ni možné přesunout se do jakéhokoli místa v historii. V nestřeženém okamžiku se McCoy proplíží kolem výsadku, skočí do brány a zmizí v čase. Tam ale udělá něco, co změní dějiny tak zásadním způsobem, že Enterprise a celý vesmír, který výsadek znal, zmizí.

Šálek čaje s Einsteinem

29. března 2014 v 22:14 | Slečna Tolstojová |  Slečna Tolstojová
Co se týče názvu: s Einsteinem jsem se nikdy nesetkala, i když bych to určitě uvítala. Zneužila jsem pouze jeho teorii relativity, protože všechno je relativní. A především je relativní to, co považujeme za normální.
Rodiče byli nedávno v bance, kde mluvili s ředitelem - jejich kámošem - a ten se jich ptal, jak je možné, že mám na účtu tolik peněz. Jeho děti totiž pořád všechno utrácí. No jo, jenže jeho děti jsou normální puberťáci. Nevím, jak jsou staré, ale dozajista se chovají jako standartní puberťáci - tedy chodí ven s ostatními, kde utrácí plno peněz. Tohleto já nedělám a jelikož jsem od přírody líná, moc si ani nevybírám. Proto utrácím hlavně, když mám peníze v peněžence - po vysvědčení, návštěvě u babičky, narozeninách a tak.
A je pravda, že se mi většinou podaří utratit obrovskou hromadu peněz naráz. za poslední tři týdny jsem nechala v různých knihkupectvích asi 2000. A co? Lidi se mě ptají, proč to dělám. vždyť si můžu knížku půjčit v knihovně. A já říkám, že nevím. Nechápu, proč to dělám. Ale když vlezu do knihkupectví, zmocní se mě maniakální touha si kousek toho království odnést domů.

Tady jsou hvězdy a tohle je Ukrajina

28. března 2014 v 18:34 | Slečna Tolstojová |  Střípky světa
Ve středu jsem byla na vyšetření na dětské kardiologii kvůli vrozené vadě srdce, kterou mám. Jen tak pro zajímavost, krokodýli narozdíl od ostatních plazů mají jen drobnou díru v přepážce mezi komorami srdce. A já jsem taky krokodýl, protože mám dírou mezi pravou a levou srdeční komorou. To jsem zjistila dnes v biologii. Svět je plný překvapení. Připadala jsem si poněkud zvláštně, protože už to je nějaký pátek, kdy jsem o sobě uvažovala skutečně jako o dítěti, a v místnosti, kde mi točili EKG jsem koukala na zdi pomalované medvídky s velkýma očima. Ale o tom jsem psát nechtěla.

To není kec! Ony mají fakt narozeniny v jeden den!

25. března 2014 v 16:43 | Slečna Tolstojová |  Střípky světa
Nějak - nevím jak - bylo zjištěno, že má naše třídní dneska narozeniny. Navíc jsme dnes měli psát z matiky, kterou nás právě zmiňovaná třídní vyučuje. Bylo rozhodnuto zachovat se jako hodná třída a ještě z toho něco vytřískat. Spolužák, jehož maminka pracuje v květinářství a už pro nás vázala nejednu kytku, přinesl kytici, zatímco kamarádka koupila bonboniéru. Jelikož v úterý máme matiky půlené s angličtinou, museli jsme rovněž požádat učitelku z angličtiny, aby nás na pár minut uvolnila. Bylo nezbytné, abychom to byli my a to ze dvou důvodů - máme matiku až jako druzí a pokud jsme chtěli zabránit písemce, museli jsme tam být hned v osm a hlavně druhou skupinu by jejich učitelka nikdy nepustila.
před první hodinou vrcholily přípravy - kdo ponese který dar, kdo koho prozvoní, až třídní vejde do třídy, co všechno budeme zpívat. První pokus se nezdařil, protože na chodbě stála zástupkyně ředitele, která má na naši třídu políčeno (jsme delikventi, protože jezdíme výtahem. Ale o tom až jindy.), a museli jsme se vrátit zpátky do třídy.

Koblihová pravděpodobnost

24. března 2014 v 20:32 | Slečna Tolstojová |  Střípky světa
Znáte ten pocit, když si koupíte koblih s náplní a musíte sníst půlku suchou, než tu náplň konečně objevíte, jan abyste s ní potom neměli co dělat, tekla vám po rukách a lepila se? Jestli ne, tak buď nejíte koblihy anebo jste nesmírně šťastné bytosti. Upřímně, nechápu, jak se mi VŽDYCKY podaří kousnout do toho špatného konce koblihu. Mají koblihy vůbec konce? Chci říct, když jsou kulaté, nebo se o to aspoň snaží, jak mám asi poznat, z které strany začít?!
Praděpodobnost jsme sice v matice ještě nebrali, ale když se nad tím zamyslím logicky, nechápu, jak se mi pokaždé podaří najít tu část koblihy, kde se náplň v žádném případě nenachází. Existuje na to nějaká poučka, matematický vzoreček nebo tak něco? Už mě to vážně začíná štvát. Jako by mě ta marmeláda poznala a strachy se nahrnula do té části pečiva, které si nechávám na konec.
Pokud máte někdo nějakou radu, sem s ní!
Jinak žijte dlouho a blaze.
Slečna Tolstojová konec.

O pomerančích

21. března 2014 v 21:20 | Slečna Tolstojová |  Střípky světa
V našem městě je pod jeden gympl přidružena obrovská vývařovna obědů a jelikož patří kraji, který ji potřebuje někomu udat, dováží jídlo i do jiných škol, mimojiné do mé a sestřiny. Ve čtvrtek byl k obědu jako příloha pomeranč. Ten den jsem zrovna nebyla na obědě, protože jsem byla na krajském kole olympiády ve španělštině, která se konala právě na sestřině škole. Olympiáda byla poměrně dlouhá a tak jsme si ještě s jednou dívčinou vyrazily na procházku do Tesca. Po cestě zpět nás málem sejmul kopačák, se kterým si hráli místní kluci, a navíc jsme musely kličkovat mezi rozmačkanými pomeranči.
Přemýšlela jsem, jestli už nás naše škola vycepovala natolik, že před ní nebude jediný kus ovoce, nebo v nás stále je dětská duše.
Je; dneska ráno jsem potěšeně obcházela dvě poloviny rozmašírovaného oranžového ovoce...
Slečna Tolstojová konec.

Střet

20. března 2014 v 20:59 | Slečna Tolstojová |  Filozofický koutek
Mám za úkol napsat do češtiny úvahu na téma "Hledejte nové civilizace, ale pro jistotu si nechte tu svou" nebo tak něco. Není to nic moc, ale nemám sílu vymyslet nic jiného. Názory vítány.
Nedávno jsem četla knihu o střetu mimozemské civilizace s tou naší. Jednalo se o sci-fi román o inteligentní rase, která se podobala kolektivnímu hmyzu - včelám či mravencům. Tato stvoření spolu komunikovala pomocí myšlenek, byla jednou společnou myslí, což bylo pro lidi nepochopitelné. A jelikož nepochopení vždy plodí závist či nenávist, lidé považovali tuto mimozemskou rasu za hrozbu. Cvičili se pro odvetnou válku a plánovali pomstu. A přitom se jen nebyli schopní dorozumět.
Jiné příklady pochází přímo z historie Země; vždyť kolik bylo nájezdníků, dobyvatelů a objevitelů, kteří hnáni touhou po slávě drancovali, znásilňovali a vraždili! Proč lidé Kryštofa Kolumba zabíjeli indiány po tisících jen proto, že mohli? Bylo to - jak údajně věřil Kolumbus - proto, že indiáni nebyli křesťané a tedy znamenali nebezpečí pro civilizovaný svět? A jestli byl tento svět skutečně civilizovaný, jak je možné ospravedlnit či aspoň vysvětlit to masové vraždění? K čemu bylo dobré nebo aspoň proč bylo nevyhnutelné?

Proč jíst sóju, když můžu mít telecí?

20. března 2014 v 7:37 | Slečna Tolstojová |  Filozofický koutek
Nedávno jsem přečetla knihu Enderova hra a zanechalo to ve mně hluboké stopy. Řadím ji mezi dvě knihy, které mě donutily se skutečně zamyslet; nejen nad příběhem jako takovým, ale i nad různými otázkami života. Myšlenky vyjádřené v knize jsou tolik podobné těm, které občas mívám sama, tak vystihují to, co si myslím a navíc je v nich mnohem víc.
O samotné knížce napíšu článek (jako o té hromadě ostatních. Ach jo. Jsem tak zavalená prací.) později, prozatím potřebujete vědět jen to, že se jedná o sci-fi, ve kterém jsou geniální děti cvičeny k boji s mimozemskou rasou, která ohrožuje lidstvo. Nebo si to lidstvo aspoň myslí.
Jako jediná naděje lidstva se jeví Ender Wiggin, geniální dítě, které je právě pro tento svůj dar šikanováno, odstrkováno či dokonce mláceno. Jeho příběh je úžasný v tom, že záleží na čtenáři, jak ho interpretuje. Někteří se do Endera vciťují, prožívají ony okamžiky s ním, protože ač nejsou velitelé armád, vědí moc dobře, co Ender prožívá. Jiní prý Endera litují, soucítí s ním. není to nepochopitelné a v té knize to je, nicméně mně Endera nebylo líto. Jistě, občas je na tom vážně zle a člověk by jej nejradši objal a dal mu lízátko, ale je, jaký je. A my, co se aspoň trochu cítíme jako on, to vnímáme takhle.

Sleduj moje podvazky

19. března 2014 v 18:15 | Slečna Tolstojová |  Filozofický koutek
Tak se nám zase udělalo hnusně, teda aspoň tady, kde bydlím. Abych řekla pravdu, dost mě to štve a dneska mě probudil prudký liják. (Nesnáším věci, co mě budí.) Ale je tu jedna věc, která zmizela spolu s deštěm a chladnou frontou, která mi vážně nechybí.
Znáte ten pocit, když si pěkně vykračujete v džínách a rozepnuté mikině, případně s bundou přehozenou přes předloktí, nasáváte světlo a tvoříte zásoby vitaminu D na horší časy, šťastni, že konečně zmizelo to příšerné bláto takže si můžete vykračovat přes trávníky bez obav ze znečistěných bot? Tak se spolu přenesme do této situace; vykračujete si ze školy, spokojeni, že jste přežili další úmorný den a s úsměvem na tváři se rozhlížíte po svém okolí. Vane mírný větřík, který si hraje ve vašich vlasech a rozverně vás hladí po tvářích, ve vzduchu jsou cítit vůně rozkvetlých stromů, ze kterých máte radost (pokud nejste alergik). Pozorujete kachny na řece, psy v parku nebo třeba i děti na pískovišti, když vtom spatříte něco, co tuto idylku rozbije.

Slečna Tolstojová

18. března 2014 v 16:28 | Slečna Tolstojová |  Slečna Tolstojová
Nejsem psychopat. Jsem vysoce funkční sociopat. Vygooglete si to.

Tenhle článek je jedním z nejodpornějších blogových klišé a stereotypů, které existují, snad kromě: "Máš moc hezkej blog." ze kterých se mi dělá špatně. Nikdy jsem nepochopila, jak můžou být někteří lidi tak příšerně zabědnění, že jim nedojde, že všichni normální blogeři takovéhle komentáře ignorujou víc než politickou situaci ve Rwandě. I když - bohužel - těch normálních je fakt málo. Ale stejně, proč ne. Přečtěte si můj článek; ušetříte si námahu vytvářením si obrázku o mně nebo - pokud jste nároční - vám to tenhle úkol aspoň usnadní.