Kdo jsem, proč jsem

15. března 2014 v 20:25 | Slečna Tolstojová |  Slečna Tolstojová
Protože svět je dutý a já se dotkl nebe.
Nevím, co vlastně sleduju tímhle článkem. Nedlužím vám nic, nedlužím nic ani sobě. Setkáváme se jako dva cizinci, skrytí před skutečným zrakem toho druhého za haldou jedniček a nul či polovodičových součástek a plastu, záleží jak se na svět díváte. A přece věnuju čas, který bych mohla strávit účelněji, nerytmickému - občas pomalému, občas rychlému - ťukání do klávesnice. Asi jsem vážně ten narcista a egoista, za kterého mě lidi mají.


Tohle není můj první pokus o vedení blogu. Dodnes si pamatuju tu radost, kterou jsem jako dvanáctileté děvče cítila, když jsem si na tátově počítači tajně - s bušícím srdcem a vlnou adrenalinu pokaždé, když jsem zaslechla nějaký zvuk - zakládala blog, který se stále vyskytuje v éteru mezi námi. Je mi totiž líto toto své dítko zabít, takže ho jen udržuji v hibernaci a doufám, že ho třeba jednou znovu vzkřísím a přijmu za své. Toho dne bylo chladno a když jsem vyběhla ven - na kosmetiku, protože tenkrát jsem se pubertálně starala o svou pleť -, tváře rozpálené krví rozprouděnou dobrodružstvím, které vlastně vůbec nebylo dobrodružné, cítila jsem, že se děje něco většího. Ne že by to nebyla pravda; blog se mi na minimálně dva roky stal jedním z mnoha domovů a prvním z mých útočišť. Strávila jsem hodiny upravováním jeho vzhledu, pohrávala jsem si s titulky, citáty, které na dvanáctileté dítě byly odporně filosofické a nepochopitelné, plné velkých slov, prázdných víc než sáček od chipsů. To je první věc, kterou chci změnit.
Vybrala jsem tu nejjednodušší, nejméně nápadnou šablonu, kterou mi blog nabídnul, a nehodlám s ní hnout. Toto rozhodnutí značně koresponduje s mou životní filosofií - něco je lepší nic, ale hodně není všechno. Nevím, do jaké míry je to pochopitelné, ale momentálně jsem ve fázi vývoje, kdy to možná nevím ani já sama. Kdo ví? Třeba vám potom dám vědět. Nicméně mě unavuje trávit čas nad něčím, co mi vlastně ani nejde a vůbec mě to nebaví. Jako dívenka jsem v tom spatřovala určité vzrušení, ale po čtyřech letech experimentování s blogem toho mám tak akorát. Vnější krása je pomíjivá a zbytečná a důležité je to, co leží uvnitř. Jen ti za něco stojí, kteří dovnitř nahlédnou.
Fame is a vapor, popularity an accident, the only Earthly certainty is oblivion.
Jsem hodně podobná; navenek hodně nepřístupná, nemluvím s ostatními, jen neochotně mluvím o sobě a nijak zásadně se nestarám o to, co si o mně myslí lidé, na kterých mi nezáleží. Nebo mi nemůžou být užiteční. Nebudu vyvracet tu poslední větu. Jsem člověk, jsem inteligentní a vím, jakou mám cenu. Nehodlám se snižovat. A jsem cílevědomá; neudělám vše, abych dosáhla svého, ale udělám hodně. Protože se naprostá většina starosti o veřejné mínění do mé genetické výbavy nedostala, aby ji pak mohla dostat moje sestra ve zbytečně vysoké míře, opravdu se nedokážu nesmát, když mě lidé pomlouvají za to, čeho si na sobě nejvíc cením. Protože se odlišuji a být vyvrhelem je stokrát lepší než zapadnout.
Možná jste si všimli - nebudu z vás dělat idioty, těch je svět až příliš plný, určitě jste si všimli - úchvatně důvtipného titulku "titulek" v záhlaví blogu. Jde o další přesah z mé předchozí blogařské "kariéry" (i když zas tak daleko jsem to nedotáhla). Prostě nechápu, proč by blog měl mít nějaký titulek. nevím, co to je za hloupost. proč bych nemohla mít blog, který bude obyčejně tmavě modrý s bílým písmem článku a ničím jiným? proč mám svůj blog škatulkovat - nejprve samotnou adresou (což je ovšem pochopitelné) a potom ještě titulkem? Netoužím lámat si hlavu tím, jaké slovo či slogan vystihne můj blog nejlépe; nejsem reklama na kolchoz.
Později připojím článek, který bude charakterizovat i MĚ, nejen moji poněkud podivínskou dušičku, ale také můj mozek a možná, když se mi bude chtít, i kousíček levé síně svého srdce. Prozatím se s vámi loučím.
Žijte dlouho a blaze, ať nad vámi hvězdy bdí, ať vás doprovází štěstěna.
Ovšem, že tohle není všechno. neloučím se. Jen končím tenhle článek. A možná, možná přibude další. A možná ne. Možná tenhle blog skončí jako můj loňský pokus probudit z komatu mé předchozí dílko. Pokud ano, je to smůla. Ale nejsem blogerka, který by svým blogem žila. Když budu chtít něco napsat, napíšu, když ne, bude prázdno a nikdo s tím nic nenadělá.
Nevím, kdo jsem, ani kam směřuju, smím jen hádat. S každým přibývajícím dnem se o sobě dozvídám víc. Lidé se nemění, ne ve své podstatě; takže jsem pořád tou dvanáctiletou holkou, která si vzrušeně zakládala pestrobarevnou veselou webovou stránku. Jen ji teď překrývají jiné vrstvy mého já nebo možná jen ta část někde spí. Je mi to fuk.
Slečna Tolstojová konec.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 po6te po6te | Web | 16. března 2014 v 23:38 | Reagovat

O bože, dnes už jdu spát, ale zítra tu, prosím, ještě buď.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama