Slečna Tolstojová

18. března 2014 v 16:28 | Slečna Tolstojová |  Slečna Tolstojová
Nejsem psychopat. Jsem vysoce funkční sociopat. Vygooglete si to.

Tenhle článek je jedním z nejodpornějších blogových klišé a stereotypů, které existují, snad kromě: "Máš moc hezkej blog." ze kterých se mi dělá špatně. Nikdy jsem nepochopila, jak můžou být někteří lidi tak příšerně zabědnění, že jim nedojde, že všichni normální blogeři takovéhle komentáře ignorujou víc než politickou situaci ve Rwandě. I když - bohužel - těch normálních je fakt málo. Ale stejně, proč ne. Přečtěte si můj článek; ušetříte si námahu vytvářením si obrázku o mně nebo - pokud jste nároční - vám to tenhle úkol aspoň usnadní.

Netrpím žádnou poruchou osobnosti, která by mi zabraňovala sžít se s tím, jaké mi bylo dáno tělo, a příčestí minulé v češtině používat umím, takže ano, jsem ženského pohlaví. Jestli jsem žena či dívka nevím a je mi to docela jedno, písemky to za mě nenapíše a nádobí se tím taky umýt nedá.
Jsem z těch lidí, kteří ze srdce a zcela upřímně nenávidí společenské události. nevím, jestli se člověk takový rodí, nebo jsem prožila nějakou traumatickou událost, která mě celoživotně poznamenala, ale pravdou je, že hledám výmluvy, jak se vyhnout naprosté většině příležitostí ke kontaktu s lidmi. Ne preventivně; vyzkoušela jsem si, že to prostě není nic pro mě. V hospodách se spolužáky se zoufale nudím nebo jsem vyloženě nešťastná, z plesu jsem málem utekla a ta skvělá "příležitost poznat nové lidi", když nás v tanečních nutili do stresujících volenek mě málem zabila. Nevěděla jsem, jestli víc nenávidím ty dámské, kdy se musím k těm cizím klukům - protože moje spolužáky jako naprostou většinu hezkých kluků tam (bohužel) už si dávno rozebraly populárnější holky než já - přiblížit a poníženě je prosit o tanec, nebo ty pánské, kdy jsem doufala, že zase nezůstanu jako poslední sedět sama.

Nejsem blázen. Jenom vnímám realitu jinak, než vy.

Lidi říkají, že moc čtu. Nejen moji spolužáci, kteří jsou z větší části naprosto zaslepeni nenávistí vůči knihám, ale dokonce i rodina. Je mi to fuk; "je to moje závislost, jsem stejně závislá jako jiní na drogách nebo mobilu, ale nikdo mi nemůže říct, že je to špatné a ať přestanu" (teď jsem citovala svoji babičku.) zajímalo by mě, jestli někdy skutečně přečtu všechny knížky, které si koupím.

Píšete mi, anděli, čtyřstránkové dopisy rychleji, než je dokáži číst.

Mám poměrně štědré rodiče, takže mám až moc peněz na nákup knížek než aby to bylo zdravé. Neznám nikoho, kdo by si tajně kupoval knížky. naši se mi snažili vnutit čtečku, která je sice fajn na cestování, ale knihu mi nikdy nenahradí. možná až do ní zabudují jednotku vyluzující vůni nové knihy a stránku, kterou bych mohla nervózně, napjatě žmoulat mezi prsty. Dokonce mi koupili novou, se zabudovanou lampičkou, prý "aby mě nezavřeli k Chocholouškovi" (cituji maminku), protože jsem si na tréninky badmintonu brala čelovku, abych si mohla číst, když čekám na autobus nebo jdu na tramvaj.
Mamka říká, že se nemám divit, že mě ostatní vylučují ze svého středu, když ve škole o přestávkách i v hodinách raději čtu než se bavím s ostatními. Já se nedivím; jenže ten problém, to, proč jsem jiná neplyne z toho, co dělám. Jsem prostě taková. Jsem předčasně vyspělá, příliš inteligentní, příliš asociální na to, abych byla normální. A pokud normální nejsem, proč se o to snažit?

Lež je dočasné řešení trvalého problému.

Jednou mi kamarád řekl, že slyšel, že mě - kromě jiných věcí, jejichž výčet nejspíš ani neznám a jsem za to fakt šťastná - pomluvají právě pro moje čtení a odpor ke společenskému životu. "Nemohla bych žít jak ona. Ona vlastně žádný život nemá; jenom knížky." Samozřejmě, takhle mluví lidi, kteří nikdy nic nepřečetli.

Člověk, který nečte, prožije plně svůj život. Člověk, který čte, prožije tisíce životů.

Samozřejmě pominu-li, že mi lidi spoustu věcí závidí. Je to vážně k smíchu. A navíc jedna z nejtypičtějších lidských vlastností. Často jezdím s rodiči na dovolenou. Jsem chytrá, takže mám samé jedničky - ne bez snahy, ale s vynaložením pouze minimálního úsilí. Zvládám se učit tři cizí jazyky, zatímco někteří mají problémy s češtinou. I když nosím pánské svetry, mikinu Kapitána Ameriky nebo plandavá trička a jen při zvláštních příležitostech si beru vyzývavé oblečení, holky budou pořád rozebírat můj dekolt. Můžu já za to?! Stejně vždycky budu: "ta s kozama." Ostatní se s rodiči hádají o milion věcí; já si s mamkou pokecám jako s málem lidí, jestli vůbec s někým. Ostatní řeší, kde schrastí peníze na týdenní cestu po Evropě, mně rodiče zaplatí tři týdny v Anglii.
Jsem protivná? Možná. Nenávidějte mě, jestli chcete, ale neotravujte mi tím život.
Protože zákonitě, když jsem jiná než zbytek, jsem divná, nenormální, nevyhovující. Já. Já jsem ta špatná, protože respektuju rodiče a je mi proti srsti i jenom pomyšlení na poflakování se po hospodách.

Jediné, co ovládáte, je vylučovací proces a umíte ho jedině proto, že se dá dělat na záchodě.

Proboha, nechtěla jsem si stěžovat tak moc.
Ale ano, miluju knížky. Bohužel jsem realista, který má blíže k pesimismu než optimismu, takže si nedělám iluze, že bych se mohla psaním živit, ale psaní miluju. Doufám, že někdy nějakou knížku vydám, i kdyby to mělo být v nákladu deset kusů. Sleduju seriály, nyní víc než dřív, omílám pořád dokola ty stejné filmy a kreslím, někdy líp, někdy hůř.
Co se týče hudby, nemám žádný vyhraněný styl, poslouchám, co se mi líbí. Tomáš Klus, Daniel Landa, Kabát, Stratovarius, Scorpions, různé soundtracky a v neposlední řadě taky Falco, který mi dal písničku Jeanny, která se mi z nějakého důvodu vryla hluboko do srdce.
Se sporty je to takové ožehavé. Když řeknu, že hraju stolní tenis a badminton a chodím s našima na HEAT program, což je v podstatě chození na běžeckém pásu, každý týden, plus lyžuju, bruslím a plavu, když je příežitost, bude to vypadat, že vlastně docela sportuju. Ale například neumím jezdit na kole a mám zakázáno hrát míčové hry, protože jsem měla už dvakrát zlomený prst. Na dovolené chodíváme po horách, takže ještě dělám turistiku. Ráda sleduju hokej a docela mě baví taky curling. Jako malá jsem s dědou sledovávala formule, ale potom, co přidali ty spousty bezpečnostních opatření, závody přestaly být zajímavé. Bohužel.
Své oblíbené filmy, seriály a knížky tady řešit nebudu, bylo by to na dlouho. Doufám, že o aspoň většině z nich napíšu nějaký článek. Někdy. Snad. Nicméně zmíním zde aspoň své oblíbené autory knih.
V prvé řadě je jím dle mého názoru mistr severské detektivky Jo Nesbø, kterému dýchá na záda manželská dvojice píšící pod pseudonymem Lars Kepler. Dalším spisovatelem, který si získal moje srdce, je Anthony Horrowitz, který píše o silných osobnostech, o tom, že i děti, které nikdo nechce, jsou důležité. Dále Jack McDevitt, jehož knihy se kdovíproč prodávají za dvacet korun. Řadím sem i Orsona Scotta Carda, přestože jsem od něj zatím četla pouze dvě knihy stejné série. Ovšem ty byly tak geniální, že by všechno ostatní, co napsal, mohlo být bláto. Nedám dopustit na Ericha Mariu Remarquea, jehož knihy na mě udělaly ohromný dojem. Nezáleží na tom, jestli je to kniha z první či druhé světové války nebo míru - vždycky je to geniální dílo. A závěrem Lev Nikolajevič Tolstoj, jehož jméno jsem trochu znásilnila ve svůj prospěch či prospěch tohoto blogu. Jeho knihy jsou geniální. Amen.

Dinosauři nečetli. Podívejte se, co se s nimi stalo.

Ráda chodím na hřbitovy. Nebudu teď popisovat proč, ale možná se o tom někdy zjeví samostatný článek. Prostě mi přijdou zajímavé.
Hodně mi - jak už jsem zmiňovala výše - jdou jazyky. Momentálně se učím angličtinu, na kterou jsem hodně pyšná, španělštinu, se kterou už to taky není až tak marné, jelikož pilně studuju, a němčinu, kterou ještě nejsem moc schopná použít, ale snažím se. Kvůli své posedlosti ruskou literaturou se chci v budoucnosti taky učit rusky (ještěže nejsem posedlá čínskou kulturou.)
Až příliš se vidím v myšlenkách Endera Wiggina. Nezdravě moc souhlasím s Raskolnikovovou představou o dělení lidstva na obyčejné a vyvolené. S holmesovskou inteligencí a sarkasmem dokazuji ostatním, že jsou idioti. Se Spockovou logikou nechápu lidské pocity. Jako Tony Stark mám utkvělou představu, že jsem ze všech nejlepší, a že je v pořádku si to myslet.

Ty, kdo jsi bez viny, hoď po ní kámen.
Slečna Tolstojová konec.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 po6te po6te | Web | 18. března 2014 v 22:34 | Reagovat

Zajímavý popis vlastní osobnosti. Smál jsem se, když jsem četl kouzelnou formuli
"Jsem předčasně vyspělá, příliš inteligentní, příliš asociální na to, abych byla normální." a naprosto chápal postavení v tvé situaci. Kdysi jsem nebýval nejchytřejší mezi svými, teď už jsem. Tak by zněla má konečná verze líčení. A čím jsem starší, tím je to silnější. Mým nynějším přítelem stává se Zarathustra. A kdo nečte, není.

2 Slečna Tolstojová Slečna Tolstojová | Web | 19. března 2014 v 6:34 | Reagovat

[1]: Díky. :) ona je ta věta ze všech nejpravdivější. Dokonce si to myslí i moje učitelka ze španělštiny a to mě učí jeden den v týdnu (pokud nepočítám naše soukromá sezení při přípravě na olympiádu). Řekla mi něco podobného, i když to teda španělsky vyjádřila trochu jinak.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama