Duben 2014

Jak mě všichni milovali

30. dubna 2014 v 14:38 | Slečna Tolstojová |  Střípky světa
Včera jsme psali slohovku z češtiny (Na kterou nám učitelka dokonce přidala hodinu jen tak ze vzduchu a řekla, že nám stejně nějaká odpadne v době maturit. Učitelé jsou prostě kouzelníci.) a předtím jsme měli volnou hodinu. Učitelka prohlásila, že to je výborná příležitost nadepsat si předem papíry, abychom se tím potom nezdržovali v hodině. Znáte to, patnáctý řádek zvrchu název, na pátý řádek jméno, třídu, datum, obvyklá nuda,třída se milionkrát zeptá a stejně to má někdo blbě a vám se chce mlátit hlavou do stolu a to ještě ani neznáte témata. Kamarádka, která se mnou sedí v lavici, dostala za úkol obstarat sešit, ze kterého budou příslušné papíry vyškubány.

Tak jak to (ne)chcete?

28. dubna 2014 v 18:15 | Slečna Tolstojová |  Střípky světa
V sobotu večer jsem byla donucena jít do kadeřnictví a protože to ve mně jako vždy zanechalo hluboké stopy, chtěla jsem se z těch hrůz vypsat, ale zatím nebyl čas. Dneska jsem si ale pročítala stránku mujasperger.cz, což je naprosto skvělá stránka, ve které se ke své lítosti poznávám více, než bych chtěla, a narazila na článek právě o kadeřnictvích, který mě konečně vyburcoval k pořádné aktivitě.
Mám takový druh vlasů a takový tvar obličeje, že prostě nemůžu mít dlouhé vlasy. Obvykle mi krátké nevadí, kdo by si stěžoval, že má vlasy rychle suché, když se s nimi ostatní holky týrají. Nevadí mi, že si nemůžu plést copy, protože a) to neumím b) mě to k smrti nudí c) babička by měla neustále pocit, že do toho má co mluvit. Ale pokaždé, když jdu z kadeřnictví, si slibuju, že si nechám vlasy narůst a budu si občas odstřihávat konečky. Kancelářškými nůžkami.

Já, já jen já!

24. dubna 2014 v 18:52 | Slečna Tolstojová |  Filozofický koutek
Můj tatínek je porodník a poměrně často píše posudky a vyjádření k různým stížnostem na nemocnice, žalobám a jiným věcem. Předem se omlouvám každému, ale tenhle článek bude mít charakter vylévání vzteku.
Předevčírem jsem zrovna pomáhala sepisovat posudek na stížnost nějaké ženy, která žádala omluvu za to, že jí a jejímu dítěti zachránili život a zdraví. Nedělám si srandu. Až na konci sepisování posudku jsem zjistila, že se nic nestalo nejen matce (protože by jako mrtvá těžko mohla podávat stížnost), ale ani dítěti. Pro mě jako člověka, jehož rodiče jsou lékaři, je tohle zcela nepochopitelné a považuji to za naprostou neústu a ohavnost.

Rush (Rivalové)

22. dubna 2014 v 23:14 | Slečna Tolstojová |  Filmy, které stojí za to vidět
Tak jsem se konečně rozhoupala! Můj historicky první článek o filmu na tomhle blogu. Doufám, že nezůstane jediný. Filmy dělím do několika kategorií; filmy hloupé, bezduché či nudné, na které se buď nedodívám, nebo je přetrpím. Filmy celkem ucházející, nic nedávající (avšak nic neberoucí), na které se podívám a potom se bez nich obejdu. Filmy, které mě pobaví či rozesmějí a podívám se na ně víckrát. Filmy, které zbožňuju proto, že jsou milé/vtipné/plné hezkých chlapů (Avengers) nebo z nějakého jiného důvodu. A pak jsou Filmy (ano, s velkým F), které ve mně vyvolávají silné emoce. Nevím, jestli to tak vnímáte vy, ale já mám po shlédnutí některých filmů takový slavnostní pocit, jako bych snad byla v transu; svírá se mi hrudník všemi těmi potlačovanými dojmy a mozek je plný zážitků. Takových filmů není mnoho (v tuto chvíli mě napadají jen dva) a proto se, když na ně narazím, vždycky těžko zbavuji závislosti na nich.
Pro tenhle článek jsem vybrala film, který do této kategorie zapadá. Jedná se o jeden z nejsilnějších filmů, které jsem kdy viděla, všechno je na něm perfektní.

Tohle jsem já...?

20. dubna 2014 v 22:18 | Slečna Tolstojová |  Filozofický koutek
Když jsem zjistila, že téma tohoto týdne je knihomolství, zaradovala jsem se. Nemůže přece být těžké napsat článek o tom, kdo jsem. Nebo ano? Kdo to vlastně je knihomol? Jak ho poznám?
Knihomol je člověk, který miluje knihy. Ale to znamená co? Proč je člověk knihomol? Jak se jím stane?
Knihomol je člověk, který v knihách hledá věci, které by jinak získával jen těžko. Obtížně a to z nějakého důvodu - lidem nerozumí, s lidmi se nebaví, nechápe je, bojí se jich. Kniha nesoudí, nepomlouvá, vždycky na vás má čas, nezradí a je vždy u vás, když ji potřebujete. Je tolik jednodušší přátelit se s knihou, která vám může tolik dát a nežádá na oplátku nic víc, než váš čas. Kniha nabízí "obyčejným" lidem zábavu a možná taky poučení.

Kam zmizela čest?

17. dubna 2014 v 16:23 | Slečna Tolstojová |  Střípky světa
Možná jste četli můj článek o tom, jak moji spolužáci cestovali neoprávněně výtahem. To byl ten nejpitomější spor s vedením školy, o kterém jsem kdy slyšela, a vyřešil se minulou středu na třídních schůzkách. Jelikož někteří jedinci zřejmě nedokázali snést pocit, že by na nás mohly zástupkyně zapomenout, rozhodli se to změnit. Jestli si nechcete přečíst moje stěžování si na to, jak jsou někteří lidé beznadějně tupí, radši nečtěte dál.
V úterý během dvouhodinovky tělocviku se kluci rozhodli, že si vyzkouší, jaké je močit do umyvadla v šatně. Dle mého názoru zcela normální činnost odpovídající jejich duševnímu rozpoložení. Jenže oni ta umyvadla zacpali a to, co se předtím nacházelo v jejich močových měchýřích, v nich nechali. Nevím, co přesně tím zamýšleli, a jestli skutečně jenom zapomněli umyvadla vypustit, a upřímně je mi to celkem jedno.

Otázky (Olympic)

15. dubna 2014 v 6:59 | Slečna Tolstojová |  Písnička na každý den
Včera mi spadl internet, než jsem stihla zveřejnit tenhle článek, tak tedy dodatečně dneska. Písničku Otázky jsem vybrala prot, že jsem byla u doktorky na preventivní prohlídce a ta moje měla zrovna pacienty, tak mě vzala druhá. Tu jsem v životě neviděla a abych řekla pravdu, mám z cizích lidí trochu strach. Je mi jedno, kdo jsou, ale když se psychicky připravuju na to, že na mě někdo bude šahat a najednou je to někdo jiný, jsem z toho pěkně vystresovaná. Navíc ostatní lidi zřejmě pořád lezou k dokotorovi, takže se mě snad ještě mezi dveřmi zeptala, jak je možné, že jsem tu tak dlouho nebyla. Nadechla jsem se, abych řekla, že jsem tu přece před dvěma lety byla. Ona mě ale předběhla a povídá: "tady máte naposledy tu prohlídku v patnácti letech." Na to jsem pokrčila rameny, protože jsem nechápala, proč bych tam měla chodit častěji. Já vím, že lidi, jejichž rodiče nejsou doktoři, si sami nenapíšou antibiotika, ale kapky na rýmu si snad zvládnu koupit sama, ne?
Kam chodíš ke specialistům? Proč tady nemám novější zprávu z očního? Co bereš za prášky? Máš nějaké problémy? K zubaři chodíš? Dokážeš t přečíst? Slyšíš mě? Mám tam zavolat? Máš pravidelně menstruaci? Přineseš mi tu zprávu? A kdys tam byla naposledy?
Já teda nevím, jak vychází s doktory ostatní, ale mně to stačí doma.

Marie (Tomáš Klus)

12. dubna 2014 v 23:40 | Slečna Tolstojová |  Písnička na každý den
Dneska vybírám písničku Marie od Tomáše Kluse, především kvůli veršům: "Copak nemůže být mezi ženou a mužem přátelství, kde není nikdo nic dlužen? Prostě jen prosté spříznění duší aniž by kdokoli cokoli tušil!" A to proto, že mě štve, jak se mamka ušklíbá, když jí říkám, že ten kluk, se kterým jdu ven, je opravdu jen kamarád. Že jen proto, že je můj nejlepší kamarád a jediný, se kterým pravidelně někam chodím, nemusíme okamžitě chtít jeden druhého. Že spolu můžeme pít kafe, drbat, jezdit ve výtahu tam a zpátky, pořizovat šílené selfie v kabinkách v H&M a strávit hodinu v knihkupectví a přesto nechtít od toho druhého víc.
Že mě štve, jak je dneska všechno jen o sexu/lásce. Protože jsem smutná, že se vytrácí pojem přátelství; že dneska každý všechny buď chce nebo nenávidí. Protože nesnáším, když si všichni myslí, že kamarád musí být s výhodami.
Protože věřím v přátelství mezi mužem a ženou či chlapcem a dívkou. Protože přece nemusím chtít každého, koho mám ráda.

Strážci

12. dubna 2014 v 14:25 | Slečna Tolstojová |  Střípky světa
Město v oblacích. Poněkud široké a špatně uchopitelné téma, ale potom jsem si vzpomněla na tuhle fotku. Chvíli jsem rozvažovala, jestli ji tady mám zveřejnit, protože ti z vás, kteří ji už viděli v záhlaví jiného blogu, jste narazili na moji původní činnost. Takže ano, tahle fotka je moje, neukradla jsem ji jiné blogerce. Jenom jsem si prostě nemohla pomoct a musela ji publikovat i tady, protože ji prostě miluju.

Dušičky (Daniel Landa)

11. dubna 2014 v 22:40 | Slečna Tolstojová |  Písnička na každý den
Pro dnešek jsem vybrala písničku Dušičky od Daniela Landy a to proto, že její text mi dnes připadal hodně blízký. Dívali jsme se na dvě hodiny dokumentu o plazech, obojživelnících a rybách v naprosté tmě, potom jsme se naobědvali a s plnými žaludky jsme měli sledovat Višňový sad. Upřímně, já mám Čechova ráda, ale jediné, co mě drželo vzhůru, byla učitelka, která mi seděla za zády, protože jsem "její krevní skupina" (= nedělám sport, čtu a chodím do divadla).
Landa je asi můj nejoblíbenější zpěvák a časem určitě přibude více jeho skladeb. Dušičky nejsou moje nejoblíbenější, ale docela dobře vystihují moji dnešní ospalou náladu - ve škole se nic nedělalo pořádně, jako by snad bylo před prázdninami či Vánocemi, venku bylo pošmourno a navíc jsem byla nevyspaná.