Hihňavka protivná

3. dubna 2014 v 15:50 | Slečna Tolstojová |  Filozofický koutek
Hraju na flétnu a k tomu ZUŠka, na kterou chodím, vyžaduje taky komorní hru - tedy hru v souboru. Nevím, jak ostatní, ale pro mě je to jednoduše utrpení. Máme noty už od ledna a ty holky je pořád ještě neumí. Pokaždé zahrají f místo fis, h místo b a podobně. A pokaždé hrajeme to samé místo, znovu a znovu, než to konečně zahrají správně, jen aby to příště zase pokazily, jako by tu skladbu viděly poprvé.
A protože už neví, co by řekly na to, že nic neumí a tím pádem maří práci těch, kteří to hrají už pomilionkráté a stejně musí poslouchat hrůzostrašnosti, začnou se smát, protože nejlepší obrana je útok. Nevím, jestli by mě v té chvíli něco dokázalo vytočit víc, než když se jedenáctiletá slečinka s namalovanýma očima začne hihňat tomu, že už to zase pokazila. Já, když něco pokazím, tak se snažím dělat, že tam nejsem, a příště se soustředím, abych tu chybu již neudělala. Ale někteří lidé mají zřejmě pocit, že když kromě toho, že ukážou, že nic doma nedělají, když ty noty nezahrají z listu, tak ještě musí všechny přesvědčit o tom, že ony jsou roztomilá stvořeníčka a nemají v hlavince žádný mozeček.

A to se netýká jenom flétny, i když tam jsem obklopena mladšimi holkami, které nedělají nic jiného, než se chichotají tomu, jak to zase zprasily a jak to kvůli nim zase všichni musí hrát znovu. A když se začíná znovu, nestihnou začátek, protože jsou stále ponořeny to svého strašlivě vtipného pokusu o přesvědčení ostatních, že jsou ještě hloupější, než se zdá. S chechtáním se vlastní nevědomosti či hlouposti se setkávám i ve škole. Jelikož nemám tělocvik, mám v době, kdy třída více či méně poctivě cvičí, dvě volné hodiny, které obvykle strávím v bufetu s jednou spolužačkou, která má volno se mnou.
Poměrně často zvedám oči od knížky, abych reagovala na otázku: "Vysvětlíš mi matiku?" Nejsem žádný expert na vysvětlování, aspoň tedy si to nemyslím, ale už mi bylo několikrát řečeno, že jsem něco skvěle vysvětlila. Já osobně bych to od sebe asi nepochopila. Ale tahle dívčina je na tom tak žalostně, že jakkoli skvěle či špatně vysvětluju, výsledek se obvykle zas až tak neliší.
Když poněkud neochotně souhlasím a odložím knížku stranou, vytáhne z batohu svůj naprosto příšerný sešit. Nevím proč, ale už má za tenhle rok asi šestý šedesátistránkový sešit. (Já mám sešit ještě od loňska a nejsem v půlce, jen tak mimochodem.) tam vyhrabe nějaký naškrábaný příklad a chce po mně ať jí ho vysvětlím. Já jelikož látce rozumím, se s entuziasmem pustím do počítání, aby mi to nakonec nevyšlo. Frustrovaně na příklad hledím a pak mi to nedá a skočím si do skříňky pro sešit vlastní, kde si příklad vyhledám, abych zjistila, že v zadání není minus ale plus. Oznámím tuto skutečnost spolužačce.
"No to se pak můžu divit," prohlásí a blbě se zachichotá. V tu chvíli bych ji nejradši uškrtila. Co si jako myslí, že tím vyřeší? Nevím, jestli nás ohrožuje nějaká ošklivá nemoc, která požírá mozkové buňky a nahrazuje je pocitem, že zahihňání všechno spraví, nebo se jedná o vrozenou vadu, při níž mozek kompenzuje nefunkčnost některých svých částí nadměrnou stimulací svalů, které umožňují hihňání. Ať tak či onak, neuvěřitelně mě to štve.
Slečna Tolstojová konec.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 i r i s i r i s | Web | 3. dubna 2014 v 21:37 | Reagovat

:-D Tento článek mne pobavil - je to skvěle napsaná úvaha - a zároveň uklidnil a přesvědčil o tom, že nejsem jediná, koho štve ten viditelný úbytek mozkových buněk u dnešních "puberťaček". (I když jsem dnes například prohihňala celou fyziku, jelikož jsem místo tělesa napsala maso)
A s těmi sešity to mám asi podobně jako ta tvá spolužačka - jsou odpudivé a velice rychle popsané, protože mám velké písmo a dělám velké mezery mezi odstavci. Závidím ti ten tvůj sešit. :-D
Jo a s tou jedenáctiletou namalovanou holkou jsi mi připomněla jednu primánku od nás. Je zmalovaná snad až na zadek, nosí takový hrozný trička s průstřihem na zádech (přesně tam, kde má zapínání od podprsenky), tváří se jako paní tvorstva a přitom je sprominutím blbá. Naštěstí s ní v žádné komorní hře nehraju.
To je vše - promiň za tak dlouhý komentář. :-)

2 Terezka Terezka | E-mail | Web | 3. dubna 2014 v 22:27 | Reagovat

Super. :-D

3 Slečna Tolstojová Slečna Tolstojová | Web | 4. dubna 2014 v 6:40 | Reagovat

[1]: Děkuju, cením si toho. :) Ono je hihňání a hihňání. Když se ve fyzice směješ tomu, žes napsala něco špatně, nikoho to neobtěžuje způsobem, který jsem popsala. Mně nejvíc vadí, že místo, aby přemýšlely nad tím, jak napravit chybu,začnou se smát, jako bych já neměla na práci nic lepšího než se s nima otravovat.
Já díky bohu už primány nepotkávám. :D Ale vidívám svoji sestru a ta občas taky stojí za to.
Neomlouvej se proboha. :D

[2]: Děkuju :)

4 po6te po6te | Web | 7. dubna 2014 v 21:38 | Reagovat

Šprt (jakožto sloveso) mě baví. Mám ale třeba problém s tím, že dělám tolik věcí, že se i tak musím stydět za svou nepřipravenost na hodinu. Pak si připadám úplně stejně jako ony puberťačky, co se tak rády rozvalují po lavičkách v parcích, aby svým plicím dodaly namísto komorního vzduchu s vůní knih čerstvý vzduch obohacený o pach cigarety :D

5 Slečna Tolstojová Slečna Tolstojová | Web | 8. dubna 2014 v 14:51 | Reagovat

[4]: Řekla bych, že pokud děláš smysluplné věci, nejen naprosté hovadiny (viz ono povalování se v parcích), tak to není ta správná nepřipravenost na hodinu. Ale chápu, co tím myslíš. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama