Rush (Rivalové)

22. dubna 2014 v 23:14 | Slečna Tolstojová |  Filmy, které stojí za to vidět
Tak jsem se konečně rozhoupala! Můj historicky první článek o filmu na tomhle blogu. Doufám, že nezůstane jediný. Filmy dělím do několika kategorií; filmy hloupé, bezduché či nudné, na které se buď nedodívám, nebo je přetrpím. Filmy celkem ucházející, nic nedávající (avšak nic neberoucí), na které se podívám a potom se bez nich obejdu. Filmy, které mě pobaví či rozesmějí a podívám se na ně víckrát. Filmy, které zbožňuju proto, že jsou milé/vtipné/plné hezkých chlapů (Avengers) nebo z nějakého jiného důvodu. A pak jsou Filmy (ano, s velkým F), které ve mně vyvolávají silné emoce. Nevím, jestli to tak vnímáte vy, ale já mám po shlédnutí některých filmů takový slavnostní pocit, jako bych snad byla v transu; svírá se mi hrudník všemi těmi potlačovanými dojmy a mozek je plný zážitků. Takových filmů není mnoho (v tuto chvíli mě napadají jen dva) a proto se, když na ně narazím, vždycky těžko zbavuji závislosti na nich.
Pro tenhle článek jsem vybrala film, který do této kategorie zapadá. Jedná se o jeden z nejsilnějších filmů, které jsem kdy viděla, všechno je na něm perfektní.


Rush (v češtině Rivalové; anglický název je příhodnější, ale bohužel v češtině nemáme vhodné slovo, které by mohlo alterovat anglické Rush)
Rush je příběh založený na skutečném příběhu o soupeření mezi dvěma jezdci Formule 1, Nikim Laudou a Jamesem Huntem. Sleduje jejich životy od začátků jejich kariér ve Formuli 3 až na vrchol, k získání titulu mistra světa. Protože i bezchybný pilot Niki Lauda, který "jde do závodu, pokud riziko, že zemře, není vyšší než dvacet procent" musí pochopit, že nic není zadarmo, sledujeme jeho zápas o přežití po jedné obzvlášť ošklivé nehodě.
(Upřímně, nechci toho psát víc. Tohle je všechno, co byste o ději mohli potřebovat znát. Nebudu vám film líčit minutu od minuty, protože to by stejně nikdo nečetl. Zbytek článku může obsahovat spoilery, ale upřímně, ten příběh je téměř 40 let starý. To se jako spoiler nepočítá.)
Poprvé jsem tenhle film viděla v letadle. Na středně dlouhém letu, takže jsem neměla vlastní obrazovku, a navíc jsem nestihla začátek, protože jsem si četla. A přesto - i když jsem jen sledovala obrázky bez zvuku (jelikož ten film hráli s německým dabingem a na to moje němčina fakt nemá) a pochytila jen pár vět v titulcích - na mě ten film zapůsobil. Jen z pár útržků rozhovorů, jen z působivých záběrů kamery (a jak jsem zjistila doma, když jsem si pustila plnou verzi, taky cenzurovaných. No představte si, vystřihli úžasné pozadí Chrise Hemswortha. To je na oprátku, jestli na mě někdo dá.) a pár krátkých vět, které se kvůli tomu, že byly v jiných jazycích než angličtině, objevily na obrazovce v podobě titulků, jsem poznala, že tohle je jeden z oněch bájných Filmů.
Podruhé - na cestě zpátky z dovolené, ve stejném letadle, jsem už dávala pozor od záčátku až do konce, takže už jsem přišla jen o pár záběrů, které byly vystřiženy kvůli slabším povahám a dětem (již zmíněný zadek Chrise Hemswortha, jiné postelové (i když ne vždy postelové) scény, kde se v hlavní roli objevuje opět Chris, ale taky nepříliš hezké a pro některé zřejmě až příliš realistické detaily těžkých popálenin na obličeji.) tentokrát jsem vystoupila z letadla a i když onen pocit byl silnější než po prvním zhlédnutí, stále jsem dokázala normálně existovat. Je fakt, že na mě asi zapůsobil i fakt, že navazující spoj (Düsseldorf - Vídeň) pořádala shodou okolností společnost FlyNiki. Jop, přesně ten Niki, tyhle aerolinky vlastní. Moji slavnostní náladu nenarušovala ani moje sestra, takže jsem si poklidně vychutnávala západ slunce a podobné hovadinky, které můžete vidět z letadla. (Letadla jsou super. Miluju letadla)
Potřetí jsme film zhlédli celá rodina a tentokrát i se zvukem (bohužel dabovaný. Nesnáším dabing). tentokrát už se projevily téměř všechny emoce, které jsem z toho filmu mohla získat. když jsem potom pomáhala mamce věšet prádlo, byla jsem duševně pořád někde úplně jinde. to považuji za největší úspěch, ať už knihy či filmu - když mě donutí zapomenout na všechno kolem nebo to aspoň ztlumit na minimum i potom co skončí. Můj problém tkví v tom, že nedokážu prožít film naplno, pokud u toho někdo je. Takže ten správný efekt se dostavil až dnes, když jsem film viděla počtvrté a úplně sama.
Na tomhle filmu je úžasná šílená spousta věcí. Možná proto, že se jedná o příběh založený na pravdivé události a život není nikdy jenom černobíly, ve filmu není jeden dobrý a jeden zlý hrdina. Jistě, můžete souhlasit s jedním či s druhým, ale nikdy nemůžete nenávidět jednoho. Jestli je to opravdu tím, že se příběh tváří, jako skutečný, nebo prostě stylem výprávění, si nejsem jistá, ale je mi to jedno. Střídání úhlů pohledu od jednoho jezdce k druhému je nesmmírně efektní; v jednu chvíli si myslíte, že jste se rozhodli fandit Nikimu, a bum! na scéně se objeví James omlouvající se Nikimu za své stupidní chování.
Další skvělá věc - aspoň já to tak vnímám - je ta určitá mystičnost. Co všechno je pravda? Kolik z toho přidali tvůrci scénáře, aby film vypadal lépe? K dobru snímku rozhodně přičítám pasáže ze závodů, které mi připomněly moje dětství a navíc jsou poměrně zajímavé. (K tomu dětství - i když rok 1976 je dětství mých rodičů, ne mě, cítím se s Formulí 1 duševně propojená a vždycky pro mě bude mít určitý nádech sentimentality. Pamatuji si odpoledne na chatě, kdy jsme po výtečném obědu zasedli k televizi a sledovali závody, hlavně teda s dědečkem ale někdy i tátou. Formule jsem milovala, ale jak pokročil čas a přidaly se další a další vymoženosti, staly se z jezdců jen pouhé figurky v rukou sponzorů. Kdo si může dovolit nejlepší auto vyhraje. Konec. Formule mi chybí, ale v dnešní době už mě tolik nebaví.)
Film je úžasně řešen co se týče barev. Nevím, jaký instagram filtr použili, ale rozhodně to funguje. Všechna ta "krvavě rudá" na Nikiho autě úžasně kontrastuje s Jamesovýma modrýma očima, které jsou prostě boží. K tomu si přidejte krásně zelenou travičku na okrajích tratě, barvami překyující hlediště a v jedné chvíli taky krásu italského venkova.
Když nahlédnu trochu pod povrch vizuální stránky, o které jsem toho už nabásnila až až, pro mě osobně byla část v nemocnici nejintenzivnějším prožitkem. Dá se vnímat ve více rovinách a rozhodně patří k těm nejemotivnějším (chtěla jsem napsat nejdůležitějším či nejklíčovějším, ale tahle dvě slova sedí na téměř celý film.) První rovinou je samozřejmě Nikiho nezměrné utrpení; především fyzické - pokud si zrovna nepustíte tu letadlovou verzi pro děti, dostanete možnost vidět pár poměrně dost realistických a ne zcela pěkných záběrů z převazů, vysávání plic a podobných věcí. (Já osobně to vnímám jako důležitou část filmu a přijde mi to vhodné, ale uznávám, že někomu z toho nemusí být úplně nejlíp.) Jenže když se podíváte pozorně, spatříte plno jiných věcí - Nikiho nesmírnou sebekontrolu a touhu dokázat všem, že je neporazitelný, jeho odhodlání vrátit se na trať dříve, než by jiní lidé vůbec opustili nemocnici; duševní rozpolcenost Nikiho ženy Marlene, která ho miluje natolik, že mu nezabrání do formule znovu sednout, i když jí to působí bolest a bojí se o něj.
Naprosto miluju scénu, ve které se Niki seznámí s Marlene.
Zbožňuju "krysí" rozhovory, které vedou James a Niki, a zajímalo by mě, jestli mají byť jen trochu reálný základ. Jen pro ilustraci: Niki: Krysy jsou ošklivé; nikdo je nemá rád. Ale víš ty co? Jsou chytré!
Popis hlavních postav je úžasný. Niki Lauda, který je zde líčen jako tvrdě pracující - téměř až workoholik -, který zpřetrhal vazby s rodinou, věří jen sám v sebe, svůj úsudek a nemarní čas prázdnými lichotkami. Niki, kterého nemá téměř nikdo opravdu rád, protože většině lidí leze na nervy tím, jak jí věčně připomíná, že jsou idioti. Niki, který dodržuje přísnou disciplínu a soubor pravidel, který si sám určil. Niki, který věří, že vyhrát se dá jen pomocí píle, odhodlání a tvrdé práce. A proti němu James Hunt, prostopášný floutek, který se z rozmaru rozhodl rodičům dokázat, že vyhraje titul světového šampiona. James, který žije každý okamžik, jako byl měl být ten poslední, spí se vším, co má prsa, pije a v depresi si hraje s autodráhou. James, který vše dělá jen pro ten pocit z jízdy a vítězství, který závodění bere jako jediný způsob, jak žít. james, který v jízdě spoléhá na svůj talent, nebojácnost a pevné nervy. Oba jezdci jsou navzájem tak odlišní a přesto jim bylo souzeno stát se tomu druhému tou největší inspirací. protože jediná věc, která je spojuje, je odhodlání.
Že je boží Chris Hemsworth vím už dlouho, ale dokud jsem neviděla Rush, nikdy bych nevěřila, že bych řekla to samé o Danielu Brühlovi, představiteli Nikiho. Ale je to tak. Jak jsem četla v nějakém komentáři na csfd.cz "Brühl Nikiho Laudu nehrál, on se jím stal." A je to pravda. Ten člověk je buď herecký bůh (to musím ověřit v nějakém jiném filmu s ním.) a nebo se prostě sžil s postavou Nikiho Laudy tak dokonale, že se zdá, jako by celý ten příběh prožil. když vysvětluje stájovému kolegovi, kdo z nich je větší idiot a proč, vypadá u toho tak přesvědčivě, že máte pocit, že si to opravdu myslí. když upřeně hledí z okna na líbánkách a vysvětluje, že "štěstí je největší nepřítel", vypadá, jako by tomu bezvýhradně věřil. V čemkoli, co udělá, je taková lehkost, že mu to věříte. A jeho německý přízvuk je dokonalý.Možná jsem se nechala trochu unést, když se tak na tenhle článek dívám s odstupem. Ale já ho vážně miluju. Možná proto, že se částečně ztotožňuji s Nikim Laudou, který nebalí pravdu do sladkých obalů a zjemňujících polštářů. (Jsem z vás nejrychlejší.) Nebo snad proto, že tenhle film je tak úžasně nabitý emocemi; poslední scéna mezi Nikim a Jamesem je až odporně dojímavá. Nebo proto, že některé části jsou až hříšně zábavné. Nebo možná jsem pořád ta malá holčička, co s napětím věnovala každou druhou neděli formulím. Každopádně dohromady to funguje skvěle.
"A wise man gets more from his enemies than a fool from his friends."
"The closer you are to death, the more alive you feel. It's a wonderful way to live. It's the only way to drive."
"Happiness is your biggest enemy. It weakens you. Puts doubts in your mind. Suddenly you have something to lose."
"Men love women, but even more than that, men love cars."
"The risks were totally unacceptable. You were prepared to die. To me, that's losing."
"I accept every time I get in my car there is a 20% chance I could die, and I can live with it, but not 1% more."
"God gave me an okay mind, but a really good ass, which can feel everything in a car."
Nevím, jestli se někomu vůbec podařilo prokousat se hromadou mých snad až příliš nadšených blábolů, ale pokud ano, určitě zvládnete zhlédnout i trailer. protože věřím, že pokud vás ani ten nepřesvědčí, že se máte na film podívat, asi to vážně není pro vás. Co mě ovšem překvapilo je fakt, že se mnou v hodnocení filmu souhlasí i značná část lidí hodnotících na csfd.cz. To se téměř nikdy nestává.
Slečna Tolstojová konec.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 PM PM | Web | 23. dubna 2014 v 18:02 | Reagovat

No, abych řekl pravdu, trailer na mě zapůsobil holyvůdsky sentimenálně obyčejně. Tvůj výklad na mě však doléhá tímto způsobem: "Stáhni to. Dělej."

2 Slečna Tolstojová Slečna Tolstojová | Web | 23. dubna 2014 v 20:12 | Reagovat

[1]: Já ho viděla až po filmu, takže nevím, ale chápu, co myslíš. Nicméně věřím, že pokud ten film opravdu zhlédneš, změníš názor. Ono to tam je (aspoň si to teda myslím.) Není to sentimentální holyvůdská obyčejnost. Jsem ráda, že jsem vyjádřila svoje myšlenky dost jasně.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama