Tak jak to (ne)chcete?

28. dubna 2014 v 18:15 | Slečna Tolstojová |  Střípky světa
V sobotu večer jsem byla donucena jít do kadeřnictví a protože to ve mně jako vždy zanechalo hluboké stopy, chtěla jsem se z těch hrůz vypsat, ale zatím nebyl čas. Dneska jsem si ale pročítala stránku mujasperger.cz, což je naprosto skvělá stránka, ve které se ke své lítosti poznávám více, než bych chtěla, a narazila na článek právě o kadeřnictvích, který mě konečně vyburcoval k pořádné aktivitě.
Mám takový druh vlasů a takový tvar obličeje, že prostě nemůžu mít dlouhé vlasy. Obvykle mi krátké nevadí, kdo by si stěžoval, že má vlasy rychle suché, když se s nimi ostatní holky týrají. Nevadí mi, že si nemůžu plést copy, protože a) to neumím b) mě to k smrti nudí c) babička by měla neustále pocit, že do toho má co mluvit. Ale pokaždé, když jdu z kadeřnictví, si slibuju, že si nechám vlasy narůst a budu si občas odstřihávat konečky. Kancelářškými nůžkami.

Fáze I. Příprava
Nenávidím telefonování. Jsem schopná jakž takž normálně mluvit po telefonu s mamkou, ale řeším s ní jen banální věci. Nedokážu si představit, že bych s ní měla po telefonu řešit něco podstatného; potřebuju toho druhého vidět, odhadovat jeho myšlenky z mimiky a řeči těla. V další řadě jsou ostatní rodinní příslušníci - sestra, taťka, babičky, dědové. S nimi mluvit nechci a většinou nepotřebuju, ale nemám z toho záchvaty paniky. Snažím se těm telefonátům vyhnout, jak to jde, ale ne vždycky se mi to daří. Když mi volají děda s babičkou, se kterými se moc nevídám, jsem z toho nervózní a odpovídám jen jednoslovně, abych to měla rychle za sebou. Mírný stres.
Docela jiná kategorie ovšem je telefonování cizím lidem. To rozlišuju dvojí - vytáčecí a přijímací. Přijímací je z těchto dvou zel to menší; zazvoní mi mobil v době, kdy to nečekám. Mírný stres. Cizí číslo. Stres. Někdo známý s číslem, které nemám uložené. Stres. Nějaká firma, která mi něco vnucuje (jako když mi po návštěvě zubaře dvakrát volali, jestli nechci výhodné balení kartáčku na zuby.) Silný stres. Někdo, kdo mi něco chce, ale nikdy jsem s ním nemluvila. Silný stres. Člověk, který mi zavolal omylem a něco mi začne horlivě líčit. Super stres. Jako vážně; neznám nic horšího. Jednou mě v neděli ráno probudil zvonící mobil. Slezla jsem z postele (ano slezla, mám palandu) a vrhla se k němu, ať proboha sklapne. Aniž bych se podívala, kdo volá, přijala jsem hovor a začala mi do ucha vzrušeně mluvit nějaká ženská, jako by nebylo půl osmé ráno. Mluvila poměrně dost dlouho, než se mi podařilo sebrat mentální síly k tomu, abych jí oznámila, že vážně večer nepřijdu. Omluvila se, zavěsila a já nasraně začala nový den. Já vím, že se to pravděpodobně stalo každému, ale já z toho mám vážně hrůzu.
A třetím, zdaleka nejhorším druhem utrpení, jsou hovory cizím lidem iniciované mnou. Nesnáším, když mám volat někomu, koho znám dobře a bavím se s ním. Z představy, že mám volat někomu, koho sice znám, ale moc se s ním nevídám a navíc si s ním netykám, se mi dělá mdlo. A z volání lidem, které jsem nikdy neviděla, mám panickou hrůzu. Loni, když jsem jela do Anglie, tak jsem bydlela v rodině, která byla úžasná až na to, že nepoužívali email. Měli jsme se před odletem rodinám ohlásit a mamka mě donutila, že když mi neodpovídají na maily, tak jim musím zavolat. Abyste rozuměli, nevadilo mi mluvit anglicky, to umím. Co ale neumím, je zvednout telefon, vytočit číslo a čekat, jestli mi to na druhé straně někdo vezme. A pokud ano, celou dobu se marně snažím si představit, kdo je ten člověk na druhé straně pomyslného drátu (ano pomyslného, mobily je přece nemají.) Byl to jeden z nejhorších zážitků v mém životě, aspoň co si pamatuju, a to nekecám. Radši bych šla znovu na operaci ruky než volala lidem, které absolutně neznám. Bohužel se obávám, že to bude čím dál horší.
Ale to jsem se nechala trochu unést. Ale asi chápete, co pro mě znamená zvednout telefon a objednat se do kadeřnictví. Je to nekonečné utrpení, takže to prostě nepřipadá v úvahu; mám tedy dvě možnoti - přemluvit někoho, aby mě objednal, nebo jít do kadeřnictví v nákupním centru, kde to trvá dlouho a hrají si tam na můj vkus na příliš velké profesionály, kterými rozhodně nejsou. Bohužel tentokrát maminka stihla všem zakázat zavolat do jakéhokoli kadeřnictví, tak na mě zbyl nákupák.
Fáze II. Před bitvou
Když jsem přišla, bylo mi řečeno, že se na řadu dostanu tak za hodinu. Vrátila jsem se za tři čtvrtě, důležitě se usadila do křesílka a tvářila se, že mám hromady peněz, které chci utratit. (Což, btw, nebyla vůbec pravda). Jedna z kadeřnic se na mě čas od času soucitně podívala, což mě vždycky šíleně znervóznělo, jako by na mě měl za tu hodinu naběhnout Střihoruký Edward či co. Jiná mě okatě přehlížela a věnovala se šíleně inteligentnímu rozhovoru se svou zákaznicí. Nikdy nepochopím, jak tohle povolání může někdo dělat. Já bych se nudila, ještě než by klient stihl cokoli říct. Když se konečně přestaly bavit, nervózně jsem si poposedla v křesílku v očekávání, že možná přece jen nebudu muset tu čtvrthodinu čekat.
Omyl. Ani se na mě nepodívala a oznámila svým kolegyním, že už musí jít. Přišlo mi zvláštní, že tam takhle nechá potencionální zákazníka čekat a riskuje, že ho dožere. Já teda dožraná byla, ale vzhledem k tomu, že jsem se do toho obchoďáku hnala jen proto, abych se nechala ostříhat, jsem se nemohla jen tak zvednout a nakvašeně odejít, i když jsem měla hodně silné nutkání to udělat. Místo toho jsem si přehodila nohu přes nohu, založila si ruce na prsou a propalovala pohledem ty neskutečně pitomé časopisy, které tam ležely. Poměrně dost dlouho jsem je hypnotizovala a doufala, že pod náporem mého pohledu vzplanou (což se bohužel nestalo.) Znáte takové ty časopisy, kde je víc reklam než skutečných článků a i v těch je víc obrázků než textu, jsou plné keců o tom, že žena má být samostatná a nevěřit ve věčnou lásku (= to, že vás nikdo nechce, neznamená, že je něco blbě s váma), pojednávají o tom, jak si máte správně (a co nejdráž) zařídit byteček a blablabla.
Zhnuseně jsem si snad po milionkráté přečetla motto časopisu Marianne: "Život začíná po třicítce!" a rozhodla se, že i tyhlety žvásty by měly být srovnány. S odporem jsem všechny tři plátky vzala do rukou, představila si, jak dlouho tam asi leží, a potom jsem je razantně seřadila podle velikosti, srovnala je do komínku a chvíli je štelovala na stolku. Když jsem byla se svým výtvorem spokojena, opřela jsem se, přehodila nohy a upřeně zírala před sebe, jako bych byla královnou situace, což jsem nebyla.
Fáze III. První kontakt
Konečně přišla jedna ze dvou zbývajících kadeřnic a zeptala se: "Na co jdete?" Měla jsem sto chutí odpovědět jí: "Na cheeseburger s hranolkama." (Naproti je Mekáč), ale ovládla jsem se, jelikož jsem měla dojem, že by to slečna asi nepochopila. Odpovělajsem tedy, že na stříhání, ona pokývala hlavou, cosi si zapsala a vyzvala mě, ať jdu s ní. Posadila mě do jednoho z křesel, což mě poněkud rozhodilo, protože normálně se nejdřív myje. Začala mluvit o věcech, kterým jsem nerozuměla, a ona zničehonic řekla, že mi to spočítá. Potom se vrátila s tím, že chce 550 korun, což mě vylekalo, protože tolik peněz jsem s sebou ani neměla a navíc to vždycky stojí 350. To jsem jí taky roztřeseným hlasem řekla (neávidím, když jsem v situaci, kterou jsem nečekala, a nemám čas se psychicky vzpamatovávat, abych mohla improvizovat inteligentně). ona se na mě podívala stejně vypleštěně jako já na ni, podívala se na desky, které měla v rukou, a zjistila, že jsem asi nechtěla výživu (či co mi to chtěla vnutit). Teprve potom mě konečně poslala k umyvadlu
Fáze IV. Největší utrpení
Nesnáším, když na mě lidi chytají, pokud k tomu není důvod, a bez rozdílu, když jsou cizí. Já vím, že mi hlavu neumyje, aniž by se mě dotkla, ale to ještě neznamená, že z toho nemám pokaždé trauma. Pár lidí mi říkalo, že je jim příjemné, když se jim někdo probírá mokrými vlasy; mně tedy určitě ne. Bolí to, voda mi teče za krk, chytám křeč do svalů kolem krční páteře, oslepuje mě žárovka ve stropě nade mnou a proboha ať už to skončí! Ona to doprovází otázkami: "Nepálí vás to?" "Není ta voda moc studená?" "V pořádku?" na které se pokusím zamručet, protože i když ta voda je nepříjemná, nejsem schopna to říct; psychicky ani fyzicky. Já teda nevím, jestli na to kadeřnice mají nějaký fígl, ale já s hlavou zalomenou dozadu vážně nepromluvím. Konečně mi - příliš pečlivě - vymyje z vlasů poslední zbytky balzámu, zabalí mi hlavu do ručníku a pošle mě na původní křeslo. Dezorientovaně se postavím, rozhýbu krk a odkráčím ke křeslu. Když si sedám, přemýšlím, jak by pomohlo přírodě, kdyby nevyhazovali ty ručníky do prádla po každém použití a jak nechutné by bylo, kdyby to tak opravdu bylo.
Kadeřnice se ke mně vrátí, rozbalí mi turban, takže mi okamžitě začne být šílená zima na hlavu, totálně mě rozcuchá (což zase srašně bolí) a položí jednu z nejhorších otázek: "Tak jak to ostříháme?" jako bych to asi věděla! Jako bych měla možnost se podílet na vraždě svých vlasů. Něco ze sebe vymáčknu a doufám, že se nebude ptát víc. Tentokrát jsem jí vítězoslavně oznámila, že to chci "na téhle straně hodně na kratičko a ofinu nechat delší." Přitakala a já doufala, že snad když dostane jasné instrukce, bude si hledět toho, za co je placena, a sklapne.
Fáze V: Ještě kousek
Konečně tedy přišlo slibovaná stříhání. netušila jsem, že se dá špatně vyložit hodně nakratičko, ale slečna kadeřnice sbírala půl hodiny odvahu, než konečně vzala do ruky strojek. (Ano, jistě, mohla si ušetřit čtyřicet minut stříhání nůžkami, ale co se dá dělat že?) Celou proceduru prokládala šíleně vtipnými otázkami typu: "Kam chodíte do školy?" "Jaké se učíte jazyky?", jenže po mně pokaždé chtěla odpověď zopakovat či snad dokonce vysvětlit, protože byla zřejmě nahluchlá a taky trochu pomalejší v úsudku. Když jsem jí řekla, že se učím angličtinu, španělštinu a němčinu, málem se vyvrátila a já měla pocit, jako bych se učila osmnáct čínských nářečí a ne tři světové jazyky. Konečně mi zkrátila vlasy na jedné polovině hlavy a vrhla se na druhou, načež z ní vypadlo, že je to pořád ještě moc dlouhé (nepovídej!) a že to ještě zkrátí (Není možné!) Po dalším zkracování mi - k jejímu údivu - uschla ta část hlavy s delšími vlasy, takže mi je musela namočit a řádně to okomentovala slovy: "Vám strašně rychle schnou vlasy."
Tím ohromila zase mě, protože mi přišlo normální, že vlasy takové délky za tři čtvrtě hodiny uschnou. Trochu mi zkrátila ofinu a zeptala se, jestli jsem spokojená, na což jsem neměla jinou odpověď než ano, i když jsem si to původně představovala ještě trochu kratší.
Fáze VI: Smažené uši
Nevím, jak ostatní, ale já nenávidím fény na vlasy. Smrdí, pálí z nich kůže, rozfoukávají vlasy do všech stran a vůbec jsou povoleným mučicím nástrojem. Tuhle část návštěvy kadeřnictví obvykle protrpím v bolestech a zatínám všechno, co se zatnout dá, abych přežila. Do toho mi kadeřnice do vlasů patlá nějaký sajrajt, šplíchá na mě smradlavý sprej jak z Boba a Bobka a na závěr mi zalepí obličej lakem. Potom se mi ještě pár okamžiků probírá ve vlasech a já asi začnu skřípat zuby moc nahlas, takže ze mě stáhne takovou tu zástěru a já radostně seskočím z křesla. Rychle zaplatím a uteču dřív, než si to někdo rozmyslí. Když jsem konečně venku, zhluboka se nadechnu, zatřepu hlavu a snažím se zbavit toho odporného pocitu, který ve mně návštěva kadeřnictví vždy vyvolá.
(Autoportrét. takhle zhruba vypadá můj účes. Kresleno v celkovém čase asi pět minut včetně doby, kdy jsem hledala kus použitelného papíru.)
Slečna Tolstojová konec.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 i r i s i r i s | Web | 29. dubna 2014 v 21:39 | Reagovat

Já taky kadeřnictví nenavštěvuji příliš ráda - jelikož mám kudrnaté vlasy, s nimiž se nedá nic moc dělat, mám jeden účes, s nímž jsem spokojená, a nějaké velké kadeřnické zásahy by to jen zkazily a já bych měla zase čupřinku na vrcholu hlavy. Navíc nesnáším všechny ty patlavé prostředky, které jsou mi na konci procedury patlány do vlasů a jež vymyju možná po týdnu intenzivního mytí. Takže jsem si nedávno nechala zastřihnout konečky doma od mamky - ukázalo se to jako nejlepší způsob.
Tvůj účes vypadá dost zajímavě. Kamarádka mi zrovna nedávno vyprávěla, že měla kdysi na hlavě zrovna něco takového. Neumím si představit ten pocit, mít vyholený kus hlavy. Jaké to je? :-) (No, určitě je to praktické na mytí sušení, česání... prostě na všechno.)
Řekla bych, že máš vážně talent na psaní. Vážně mě to bavilo číst, super! :-)

2 PM PM | Web | 29. dubna 2014 v 22:04 | Reagovat

Jo. Mám paradoxní problém: štvou mě dlouhé vlasy, co mám, protože mi padají do ksichtu, ale nejsem schopen jít ke kadeřnici. Taková ztráta času, takových peněz a taková nuda. Dilema.
V současné době mám na hlavě takzvaný květák, jak jsem se dozvěděl od přátel a jelikož mě nezbývá nic jiného, než si ze sebe udělat srandu,  pořídil jsem si tedy fotoautoportrét s "květákem" na hlavě (s opravdovým) a na školní maškarní s tématem "jídlo" jsem zvolil zelené oblečení, zelené barvy na obličej, na vlasy zelenou, na vrchu bílou.
Mimochodem v rodině existuje taková věc, že když je ticho, hned toho někdo využije a rozpovídá se o neupravenosti, dlouhosti a blbosti mých vlasů.
Takže ano, taky mám problém s kadeřemi. Soucítím s tebou.

3 Slečna Tolstojová Slečna Tolstojová | Web | 29. dubna 2014 v 22:06 | Reagovat

[1]: Tak zrovna kudrnaté vlasy nejde než mít dlouhé. Jo, všechny ty blivajzy, co mi  patlají do vlasů, z toho bych umřela. Strašně to smrdí, lepí a všechno, fuj. (Nechápu, jak to může moje sestra dělat dobrovolně.) Já bych brala účes, který mi upraví mamka doma, ale jak říkám, dlouhé vlasy mít nemůžu a úplně na ježka se mi taky nechce.
Je to fajn. Nikam ti to neleze, je to praktické a strašně legrační. Už nějakou dobu jsem měla jednu stranu kratší než druhou, teď je to jenom víc.
Děkuju moc. :)

4 Slečna Tolstojová Slečna Tolstojová | Web | 29. dubna 2014 v 22:11 | Reagovat

[2]: Já tomu rozumím, taky tímhle dilematem  často trpím, ale obvykle podlehnu a do toho kadeřnictví nakonec zajdu.
:D Tak to já mám vlasy beznadějně rovné a květák mi nehrozí. :D
No, každá rodina má něco. U nás, když není co probírat, začneme se dohadovat o důležitosti národního obrození. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama