Květen 2014

Proč dávat pozor ve škole

24. května 2014 v 9:59 | Slečna Tolstojová |  Střípky světa
Já vím, tohle vypadá divně. Nebojte, nehodlám vás navádět k tomu, abyste vždy a za všech okolností byli ve škole stoprocentně bdělí, já to taky nedělám. (Nemyslím si ani, že je to žádoucí, podle mě není potřeba dávat pozor celou hodinu na to, abyste úspěšně pochopili probíranou látku.) Chtěla jsem jen říct, abyste některé věci nevypouštěli úplně se slovy "To nikdy nebudu potřebovat."

55 otázek a odpovědí o knihách

18. května 2014 v 15:55 | Slečna Tolstojová |  Slečna Tolstojová
Tenhle seznam otázek už jsem viděla na pár blozích a rozhodla jsem se jej taky vypracovat, protože proč ne.
1. Oblíbená kniha z dětství?
Nevím, co se myslí pojmem dětství, ale první knížky, které mě uchvátila aspoň co si pamatuju, byli Strážci světla od Ivony Březinové. Oba díly, Gotické okno i Písmeno X jsem milovala a četla dvakrát po sobě a poté ještě jednou v primě na gymplu. Navíc měly obě knihy ilustrace, které se mi hrozně líbily a několik z nich jsem si i nakreslila (bohužel se všechny ztratily v propadlišti dějin). A do třetice všeho dobrého se také staly podkladem pro můj první pokus o psaní - jednalo se prakticky jen o přepsání děje knih, ale mělo to asi 36 stran než mě to přestalo bavit.
Když pominu tyhle knihy ze své aktivní čtenářské kariéry, ráda bych zmínila také Krtkův den a O veselé mašince, což byly knihy, které mi rodiče četli u jídla jako maličké a očividně jsem je měla hodně ráda, protože jsou celé slepené od krupice. :)
2. Co právě čteš?
Mám rozečtený druhý díl star trekovsky laděné trilogie Odkud přicházejí stíny, psané z pohledu Spocka a nazvané Oheň a růže, ale zatím jsem se nedostala za prolog. Protože jsem včera dočetla Enderův stín od O.S. Carda a musím počkat, než mi přijde další díl Hegemonův stín (či spíš Shadow of the Hegemon, protože nejsem schopná tuto knihu nikde sehnat v češtině a do knihovny se mi kvůli tomu nechce), vrátila jsem se zase po dlouhé době k Vojně a míru. Knížku, která vypadá jako poloviční verze toho, co vychází u nás, jsem si koupila v létě v Anglii za dvě a půl libry a čtu ji už od srpna a zatím jsem ji ještě nedorazila, i když vlastně nechápu proč, protože vždy, když ji vezmu do rukou, žasnu nad tím, jak je úžasná.

Jak jsem se neztratila a přesto jsem nemohla nic najít

16. května 2014 v 21:05 | Slečna Tolstojová |  Střípky světa
Naše škola se musí účastnit každé možné i nemožné soutěže, která existuje, a k těmto soutěžím patří i každoroční přebor škol v orientačním běhu. Nevím, jak na mě přišli, protože jsem nikdy neuměla nijak extrémně dobře běhat, ale asi jsem se prořekla, že jsem jako malá (což už je nějakou dobu) dělala orienťák. Loni se mi podařilo se tomu vyhnout, ale letos si mě učitelka výslovně vyžádala, takže jsem se musela znovu zúčastnit. Přijeli jsme tam a já měla pocit, že se vyznám ve značkách na mapě.
Chyba. Tedy, ne úplná, protože spoustu z těch značek jsem znala, ale plno jsem jich taky neznala a v závodě se počítalo s tím, že člověk orienťáky běhá. Já se v mapě orientuju dobře, ale v té turistické, kde když je něco značeno jako cesta, tak tam ta cesta skutečně je.
Když jsem na startu procházela jednotlivá stanoviště, aby mě vypustili na trať (nahlásit jméno, vynulovat čip, zkontrolovat čip), stála za mnou nějaká slečna, která orienťáky očividně běhala (pozdější vítězka závodu), a ptala se organizátora, jak postavili trať. Když jsem se dozvěděla, že "moc hezky", začala jsem mít obavy, protože "hezký" ve sportovní hantýrce zřídkakdy znamená jednoduchý.
Když se mi podařilo vyhrabat mapu ze škopku, ve kterých ležely, (z nějakého důvodu jsem ztratila cit v rukou nebo co), vyrazila jsem a první kontrolu jsem našla poměrně brzo. První kontrola pro mě obvykle bývá kritická, protože neodhadnu měřítko a uběhnu o kilometr víc, než bych měla. Potom jsem spatřila onu slečnu orienťačku, jak se žene směrem, kde jsem očekávala druhou kontrolu. V naději, že se na ni pověsím, jsem vletěla do strmé, minimálně osm metrů hluboké prolákliny. Nahoru jsem se sice vyhrabala a oproti trase po cestě, kterou jsem měla naplánovanou, jsem si to značně zkrátila, jenže po dívčině se slehla zem.
Poté nastal první problém - na mapě byla zakreslena hranice hustého lesa, podél které se mělo běžet k další kontrole. Čeho jsem si ale nevšimla, byla proláklina spojená s hranicí lesa, která začínala ve stejném bodě. Dvacet minut jsem se motala po lese, rozdírala si nohy o ostružiní (protože nemám takové ty elasťáky, co orienťáci nosí, a dlouhých kalhot by mi bylo líto) a hledala tu hromadu, kde se měla nacházet kontrola. Po těchto dvaceti minutách (a asi čtyřech vráceních se zpět na hlavní cestu) jsem konečně pochopila, že jsem o padesát metrů dál a přelezla jsem onu proláklinu (ve které jsem předtím už dvakrát stála) a poměrně snadno už našla druhou kontrolu.
O té třetí jsem si myslela, že nebude tak obtížné ji najít - vždyť bude stačit držet se cesty a zahnout na páté odbočce doprava. Problém, který nastane, když umíte číst v turistických mapách a myslíte si, že zvládnete i orienťák, se jmenuje mrňavé cestičky. To, co je na mapě naznačeno jako supertlustá cesta a zdá se vám jako dálnice, je ve skutečnosti polňačka, takže to, co je tenké a přerušované, abyste hledali s lupou či ještě lépe mikroskopem. Jenže to mi nějak nedošlo a když se mi zdálo, že jsem na páté cestě (která byla ve skutečnosti osmá) a marně jsem hledala hustý les nalevo a místo nich našla odbočku a po chvíli také posed, zjistila jsem, že jsem si zaběhla zhruba dvakrát tolik, než jsem měla v úmyslu.
Myslím, že pro ilustraci to stačí. Téměř všude, kudy jsem běžela, mě mlátily do obličeje, ramen a prsou větve, lýtka mi rozdíraly šlahouny kde všeho možného, které mi navíc podrážely nohy, takže jsem několikrát spadla až skoro na ksicht. Všechno mě bolelo, protože na takovou míru fyzické námahy nejsem zvyklá, měla jsem žízeň a byla jsem totálně nasraná, protože už mě fakt nebavilo lítat sem a tam po lese.
Když jsem se snažila najít dvanáctou kontrolu, spadla jsem do další průrvy a začala panikařit. Věděla jsem, kde jsem, věděla jsem, jak se dostanu na hlavní cestu, ale nemohla jsem se tomu ubránit. Začala jsem dýchat přerývavě, zhluboka a přitom mi do plic neproudil žádný vzduch. Nevím, jestli jste to někdy zažili, ale je to odporný pocit. Stála jsem uprostřed hustého lesa, snažila se uklidnit a nemyslet na to, jakou mám žízeň. Vyhrabala jsem se z toho koryta, našla cestičku, která mě dovedla až na hlavní cestu a potom jsem se vlekla do cíle.
Když jsem tam doběhla, prakticky jsem se rozbrečela a potřebovala jsem se najíst a napít, než jsem se konečně aspoň trochu uklidnila. doma jsem se řádně umyla, usušila a zalezla si do postele s úmyslem se z prožitých hrůz pořádně vyspat.
Slečna Tolstojová konec.

Kdo by shořel?

12. května 2014 v 20:35 | Slečna Tolstojová |  Filozofický koutek
Já vím, že jsem se tady dlouho nezjevila, ale nějak nebyl čas. Co už. Dnes jsem se nicméně donutila sepsat článek, jehož podstata mi vrtá hlavou už týden.
Minulé pondělí šla celá moje škola na film Hořící keř, který je v podstatě zkrácenou verzí stejnojmenného seriálu. Pro ty z vás, kdo neví, o co jde - film začíná upálením Jana Palacha a sleduje události následujících asi dvou let. Pro ty, kdo neví, kdo byl Jan Palach, je tu wikipedie a jiné stránky, na to já nemám prostor. Abych byla upřímná, radši bych si ten film pustila doma, abych si ho mohla zastavit, kdy uznám za vhodné, a zajít si v průběhu na záchod. Trval totiž 206 minut (ano tři a půl hodiny) a přestávka byla chytře umístěná tak, že i když jsme byli ve dvou sálech, čůrat jsme museli jít zaráz, což bylo ponižující a neuvěřitelně blbé. Ale o tom jsem mluvit nechtěla, je to celkem jedno.
Film doporučuji, ať už máte rádi dějepis či nikoli, protože je dobře udělaný a zahraný a popisuje důležitou událost v novodobé historii České republiky. Pokud ale mohu, doporučuji si film stáhnout případně si sehnat seriál, ale proboha nechoďte na to do kina, pokud tedy nemáte močák o objemu několik litrů, jako si myslí naše zástupkyně. (Vysvětlení v tomto článku.)