Jak jsem se neztratila a přesto jsem nemohla nic najít

16. května 2014 v 21:05 | Slečna Tolstojová |  Střípky světa
Naše škola se musí účastnit každé možné i nemožné soutěže, která existuje, a k těmto soutěžím patří i každoroční přebor škol v orientačním běhu. Nevím, jak na mě přišli, protože jsem nikdy neuměla nijak extrémně dobře běhat, ale asi jsem se prořekla, že jsem jako malá (což už je nějakou dobu) dělala orienťák. Loni se mi podařilo se tomu vyhnout, ale letos si mě učitelka výslovně vyžádala, takže jsem se musela znovu zúčastnit. Přijeli jsme tam a já měla pocit, že se vyznám ve značkách na mapě.
Chyba. Tedy, ne úplná, protože spoustu z těch značek jsem znala, ale plno jsem jich taky neznala a v závodě se počítalo s tím, že člověk orienťáky běhá. Já se v mapě orientuju dobře, ale v té turistické, kde když je něco značeno jako cesta, tak tam ta cesta skutečně je.
Když jsem na startu procházela jednotlivá stanoviště, aby mě vypustili na trať (nahlásit jméno, vynulovat čip, zkontrolovat čip), stála za mnou nějaká slečna, která orienťáky očividně běhala (pozdější vítězka závodu), a ptala se organizátora, jak postavili trať. Když jsem se dozvěděla, že "moc hezky", začala jsem mít obavy, protože "hezký" ve sportovní hantýrce zřídkakdy znamená jednoduchý.
Když se mi podařilo vyhrabat mapu ze škopku, ve kterých ležely, (z nějakého důvodu jsem ztratila cit v rukou nebo co), vyrazila jsem a první kontrolu jsem našla poměrně brzo. První kontrola pro mě obvykle bývá kritická, protože neodhadnu měřítko a uběhnu o kilometr víc, než bych měla. Potom jsem spatřila onu slečnu orienťačku, jak se žene směrem, kde jsem očekávala druhou kontrolu. V naději, že se na ni pověsím, jsem vletěla do strmé, minimálně osm metrů hluboké prolákliny. Nahoru jsem se sice vyhrabala a oproti trase po cestě, kterou jsem měla naplánovanou, jsem si to značně zkrátila, jenže po dívčině se slehla zem.
Poté nastal první problém - na mapě byla zakreslena hranice hustého lesa, podél které se mělo běžet k další kontrole. Čeho jsem si ale nevšimla, byla proláklina spojená s hranicí lesa, která začínala ve stejném bodě. Dvacet minut jsem se motala po lese, rozdírala si nohy o ostružiní (protože nemám takové ty elasťáky, co orienťáci nosí, a dlouhých kalhot by mi bylo líto) a hledala tu hromadu, kde se měla nacházet kontrola. Po těchto dvaceti minutách (a asi čtyřech vráceních se zpět na hlavní cestu) jsem konečně pochopila, že jsem o padesát metrů dál a přelezla jsem onu proláklinu (ve které jsem předtím už dvakrát stála) a poměrně snadno už našla druhou kontrolu.
O té třetí jsem si myslela, že nebude tak obtížné ji najít - vždyť bude stačit držet se cesty a zahnout na páté odbočce doprava. Problém, který nastane, když umíte číst v turistických mapách a myslíte si, že zvládnete i orienťák, se jmenuje mrňavé cestičky. To, co je na mapě naznačeno jako supertlustá cesta a zdá se vám jako dálnice, je ve skutečnosti polňačka, takže to, co je tenké a přerušované, abyste hledali s lupou či ještě lépe mikroskopem. Jenže to mi nějak nedošlo a když se mi zdálo, že jsem na páté cestě (která byla ve skutečnosti osmá) a marně jsem hledala hustý les nalevo a místo nich našla odbočku a po chvíli také posed, zjistila jsem, že jsem si zaběhla zhruba dvakrát tolik, než jsem měla v úmyslu.
Myslím, že pro ilustraci to stačí. Téměř všude, kudy jsem běžela, mě mlátily do obličeje, ramen a prsou větve, lýtka mi rozdíraly šlahouny kde všeho možného, které mi navíc podrážely nohy, takže jsem několikrát spadla až skoro na ksicht. Všechno mě bolelo, protože na takovou míru fyzické námahy nejsem zvyklá, měla jsem žízeň a byla jsem totálně nasraná, protože už mě fakt nebavilo lítat sem a tam po lese.
Když jsem se snažila najít dvanáctou kontrolu, spadla jsem do další průrvy a začala panikařit. Věděla jsem, kde jsem, věděla jsem, jak se dostanu na hlavní cestu, ale nemohla jsem se tomu ubránit. Začala jsem dýchat přerývavě, zhluboka a přitom mi do plic neproudil žádný vzduch. Nevím, jestli jste to někdy zažili, ale je to odporný pocit. Stála jsem uprostřed hustého lesa, snažila se uklidnit a nemyslet na to, jakou mám žízeň. Vyhrabala jsem se z toho koryta, našla cestičku, která mě dovedla až na hlavní cestu a potom jsem se vlekla do cíle.
Když jsem tam doběhla, prakticky jsem se rozbrečela a potřebovala jsem se najíst a napít, než jsem se konečně aspoň trochu uklidnila. doma jsem se řádně umyla, usušila a zalezla si do postele s úmyslem se z prožitých hrůz pořádně vyspat.
Slečna Tolstojová konec.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 PM PM | Web | 17. května 2014 v 22:58 | Reagovat

Chacha. To byl zážitek hrůz, co? A představ si, že já to mám tak rád..

..Tedy s jistými poznámkami pod čarou. Mám časový limit a ten je stěžejní a je-li v pořádku, pak mě okolnosti typu: držkopády, roztrhkůže, roztrhelasťáky, vykloubchodidla, ztraťsevmapě a jiné činitele - neblahé podporovatele i nepodporovatele teorie sportem k trvalé invaliditě, vůbec netankují. Jelikož toto je oproti závodu "Spartan Race v Bořenicích" asi lázeň v medu: toto je asi chlapecky vojensky hrdinské uvažování, ale vcelku rád zacházím do nejistot (ovšem když v nich sem, často se mi zdá rovněž o koupeli a posteli - jak paradoxní) .. :)

2 Slečna Tolstojová Slečna Tolstojová | Web | 18. května 2014 v 8:41 | Reagovat

[1]: Mně na tom asi nejvíc vadilo to, jak jsem nemohla nic najít. Neuvěřitelně mě to štvalo, jak jsem vždycky někam vletěla, rozdrápala si nohy a pak to k ničemu nebylo. Asi by to bylo jiné, kdybych chápala ty značky na mapě, takže bych aspoň nepadala zbytečně (jako tomu bylo předchozí roky.) Ale jsem fajnovka a uznávám to :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama