Filozofický koutek

A nechat srdce bít

22. března 2015 v 16:39 | Slečna Tolstojová
"Mít, nebo být?" se zdá být složitou filozofickou otázkou. Ve skutečnosti je ale odpověď dle mého názoru velice jednoduchá. Ačkoli se toto heslo kulišácky tváří jako komplikovaný dotaz, zda je lepší věci vlastnit, nebo žít život, odpověď je skryta přímo v něm. A ta odpověď je mít.

Já budu chtít učitelka být

15. března 2015 v 21:15 | Slečna Tolstojová
Přemýšleli jste někdy o tom, co vede rodilé mluvčí nějakého jazyka, který je hodně populární, k tomu, že se seberou a jedou do nějaké země jej učit? Já už několikrát; a znovu včera, když jsem byla na soutěži ve španělštině. Konverzační část, která byla z celé soutěže nejdůležitější, posuzovali dva rodilí Španělé. Jeden byl jen přísedící, který radil, ale druhý skutečně poslouchal nás zoufalce, jak se snažíme ze sebe něco vyžbleptnout. A ještě se u toho usmíval.

Bezpečí nebo svoboda?

12. března 2015 v 18:00 | Slečna Tolstojová
Minulý týden jsem se zúčastnila jedné akce v Německu, kde jsem se setkala s lidmi z různých států, různých národností a životních příběhů. Mezi nimi i s dětmi občanů USA, kteří se přestěhovali sem do Evropy, aby zde pracovali na vojenských základnách. Nepochybně aby udržovali světový mír. A pokud si myslíte, že jsou rozdíly mezi lidmi z různých evropských států, Američané nejspíš ani nejsou stejný živočišný druh.

Kdo by shořel?

12. května 2014 v 20:35 | Slečna Tolstojová
Já vím, že jsem se tady dlouho nezjevila, ale nějak nebyl čas. Co už. Dnes jsem se nicméně donutila sepsat článek, jehož podstata mi vrtá hlavou už týden.
Minulé pondělí šla celá moje škola na film Hořící keř, který je v podstatě zkrácenou verzí stejnojmenného seriálu. Pro ty z vás, kdo neví, o co jde - film začíná upálením Jana Palacha a sleduje události následujících asi dvou let. Pro ty, kdo neví, kdo byl Jan Palach, je tu wikipedie a jiné stránky, na to já nemám prostor. Abych byla upřímná, radši bych si ten film pustila doma, abych si ho mohla zastavit, kdy uznám za vhodné, a zajít si v průběhu na záchod. Trval totiž 206 minut (ano tři a půl hodiny) a přestávka byla chytře umístěná tak, že i když jsme byli ve dvou sálech, čůrat jsme museli jít zaráz, což bylo ponižující a neuvěřitelně blbé. Ale o tom jsem mluvit nechtěla, je to celkem jedno.
Film doporučuji, ať už máte rádi dějepis či nikoli, protože je dobře udělaný a zahraný a popisuje důležitou událost v novodobé historii České republiky. Pokud ale mohu, doporučuji si film stáhnout případně si sehnat seriál, ale proboha nechoďte na to do kina, pokud tedy nemáte močák o objemu několik litrů, jako si myslí naše zástupkyně. (Vysvětlení v tomto článku.)

Já, já jen já!

24. dubna 2014 v 18:52 | Slečna Tolstojová
Můj tatínek je porodník a poměrně často píše posudky a vyjádření k různým stížnostem na nemocnice, žalobám a jiným věcem. Předem se omlouvám každému, ale tenhle článek bude mít charakter vylévání vzteku.
Předevčírem jsem zrovna pomáhala sepisovat posudek na stížnost nějaké ženy, která žádala omluvu za to, že jí a jejímu dítěti zachránili život a zdraví. Nedělám si srandu. Až na konci sepisování posudku jsem zjistila, že se nic nestalo nejen matce (protože by jako mrtvá těžko mohla podávat stížnost), ale ani dítěti. Pro mě jako člověka, jehož rodiče jsou lékaři, je tohle zcela nepochopitelné a považuji to za naprostou neústu a ohavnost.

Tohle jsem já...?

20. dubna 2014 v 22:18 | Slečna Tolstojová
Když jsem zjistila, že téma tohoto týdne je knihomolství, zaradovala jsem se. Nemůže přece být těžké napsat článek o tom, kdo jsem. Nebo ano? Kdo to vlastně je knihomol? Jak ho poznám?
Knihomol je člověk, který miluje knihy. Ale to znamená co? Proč je člověk knihomol? Jak se jím stane?
Knihomol je člověk, který v knihách hledá věci, které by jinak získával jen těžko. Obtížně a to z nějakého důvodu - lidem nerozumí, s lidmi se nebaví, nechápe je, bojí se jich. Kniha nesoudí, nepomlouvá, vždycky na vás má čas, nezradí a je vždy u vás, když ji potřebujete. Je tolik jednodušší přátelit se s knihou, která vám může tolik dát a nežádá na oplátku nic víc, než váš čas. Kniha nabízí "obyčejným" lidem zábavu a možná taky poučení.

Androidí dětičky

8. dubna 2014 v 21:11 | Slečna Tolstojová
Určitě jste se s tím taky setkali - mobily a jiné elektronické vynálezy ve třídě versus občas zoufalí občas prostě jen totálně nasraní učitelé. Já mezi tím sedím a spokojeně si čtu knížku, protože ty učitelé většinou ignorují. Nestěžuju si, ale upřímně řečeno tenhle jejich přístup nechápu. Děcka, která si na mobilu tiše hrají případně posílají zprávy obrovského významu přes facebook či messenger, by jinak žvanila, házela po třídě papírky, chechtala se a jiným způsobem narušovala hodinu. Je vážně horší, když poklidně sledují basket nebo si posílají přes snapchat obrázky žvýkaček nalepených ze spodní strany lavice, než když po sobě pořvávají?

Jen trochu přenastavit družice

5. dubna 2014 v 19:00 | Slečna Tolstojová
Nevím, jestli mi blog.cz čte z duše, ale tohle je už druhé téma týdne za sebou, které mi vyloženě sedí. Jako fanoušek sci-fi (i když to není tak dávno, co jsem do oddělení vědecko-fantastické literatury nezavítala. Bohužel pro moji peněženku a bohudík pro moji duši se tato skutečnost změnila.) přirozeně o životě mezi hvězdami přemýšlím. Když jsem v pondělí odpoledne zjistila, jak zní téma tohoto týdne, hodnou chvíli jsem přemýšlela, jak tento článek uchopit. Mám psát o tom, jestli život mimo Zemi existuje - jestli tam někde jsou i jiné inteligentní bytosti (kde slovo inteligentní občas nepovažuju za zcela oprávněné) - nebo o tom, jestli je život mimo Zemi možný, tedy jestli člověk někdy bude schopen kolonizovat ostatní planety. Rozhodla jsem se tak nějak pro obojí a jako bonus dostanete obrázek. (Hurá!)

Hihňavka protivná

3. dubna 2014 v 15:50 | Slečna Tolstojová
Hraju na flétnu a k tomu ZUŠka, na kterou chodím, vyžaduje taky komorní hru - tedy hru v souboru. Nevím, jak ostatní, ale pro mě je to jednoduše utrpení. Máme noty už od ledna a ty holky je pořád ještě neumí. Pokaždé zahrají f místo fis, h místo b a podobně. A pokaždé hrajeme to samé místo, znovu a znovu, než to konečně zahrají správně, jen aby to příště zase pokazily, jako by tu skladbu viděly poprvé.
A protože už neví, co by řekly na to, že nic neumí a tím pádem maří práci těch, kteří to hrají už pomilionkráté a stejně musí poslouchat hrůzostrašnosti, začnou se smát, protože nejlepší obrana je útok. Nevím, jestli by mě v té chvíli něco dokázalo vytočit víc, než když se jedenáctiletá slečinka s namalovanýma očima začne hihňat tomu, že už to zase pokazila. Já, když něco pokazím, tak se snažím dělat, že tam nejsem, a příště se soustředím, abych tu chybu již neudělala. Ale někteří lidé mají zřejmě pocit, že když kromě toho, že ukážou, že nic doma nedělají, když ty noty nezahrají z listu, tak ještě musí všechny přesvědčit o tom, že ony jsou roztomilá stvořeníčka a nemají v hlavince žádný mozeček.

Střet

20. března 2014 v 20:59 | Slečna Tolstojová
Mám za úkol napsat do češtiny úvahu na téma "Hledejte nové civilizace, ale pro jistotu si nechte tu svou" nebo tak něco. Není to nic moc, ale nemám sílu vymyslet nic jiného. Názory vítány.
Nedávno jsem četla knihu o střetu mimozemské civilizace s tou naší. Jednalo se o sci-fi román o inteligentní rase, která se podobala kolektivnímu hmyzu - včelám či mravencům. Tato stvoření spolu komunikovala pomocí myšlenek, byla jednou společnou myslí, což bylo pro lidi nepochopitelné. A jelikož nepochopení vždy plodí závist či nenávist, lidé považovali tuto mimozemskou rasu za hrozbu. Cvičili se pro odvetnou válku a plánovali pomstu. A přitom se jen nebyli schopní dorozumět.
Jiné příklady pochází přímo z historie Země; vždyť kolik bylo nájezdníků, dobyvatelů a objevitelů, kteří hnáni touhou po slávě drancovali, znásilňovali a vraždili! Proč lidé Kryštofa Kolumba zabíjeli indiány po tisících jen proto, že mohli? Bylo to - jak údajně věřil Kolumbus - proto, že indiáni nebyli křesťané a tedy znamenali nebezpečí pro civilizovaný svět? A jestli byl tento svět skutečně civilizovaný, jak je možné ospravedlnit či aspoň vysvětlit to masové vraždění? K čemu bylo dobré nebo aspoň proč bylo nevyhnutelné?

Proč jíst sóju, když můžu mít telecí?

20. března 2014 v 7:37 | Slečna Tolstojová
Nedávno jsem přečetla knihu Enderova hra a zanechalo to ve mně hluboké stopy. Řadím ji mezi dvě knihy, které mě donutily se skutečně zamyslet; nejen nad příběhem jako takovým, ale i nad různými otázkami života. Myšlenky vyjádřené v knize jsou tolik podobné těm, které občas mívám sama, tak vystihují to, co si myslím a navíc je v nich mnohem víc.
O samotné knížce napíšu článek (jako o té hromadě ostatních. Ach jo. Jsem tak zavalená prací.) později, prozatím potřebujete vědět jen to, že se jedná o sci-fi, ve kterém jsou geniální děti cvičeny k boji s mimozemskou rasou, která ohrožuje lidstvo. Nebo si to lidstvo aspoň myslí.
Jako jediná naděje lidstva se jeví Ender Wiggin, geniální dítě, které je právě pro tento svůj dar šikanováno, odstrkováno či dokonce mláceno. Jeho příběh je úžasný v tom, že záleží na čtenáři, jak ho interpretuje. Někteří se do Endera vciťují, prožívají ony okamžiky s ním, protože ač nejsou velitelé armád, vědí moc dobře, co Ender prožívá. Jiní prý Endera litují, soucítí s ním. není to nepochopitelné a v té knize to je, nicméně mně Endera nebylo líto. Jistě, občas je na tom vážně zle a člověk by jej nejradši objal a dal mu lízátko, ale je, jaký je. A my, co se aspoň trochu cítíme jako on, to vnímáme takhle.

Sleduj moje podvazky

19. března 2014 v 18:15 | Slečna Tolstojová
Tak se nám zase udělalo hnusně, teda aspoň tady, kde bydlím. Abych řekla pravdu, dost mě to štve a dneska mě probudil prudký liják. (Nesnáším věci, co mě budí.) Ale je tu jedna věc, která zmizela spolu s deštěm a chladnou frontou, která mi vážně nechybí.
Znáte ten pocit, když si pěkně vykračujete v džínách a rozepnuté mikině, případně s bundou přehozenou přes předloktí, nasáváte světlo a tvoříte zásoby vitaminu D na horší časy, šťastni, že konečně zmizelo to příšerné bláto takže si můžete vykračovat přes trávníky bez obav ze znečistěných bot? Tak se spolu přenesme do této situace; vykračujete si ze školy, spokojeni, že jste přežili další úmorný den a s úsměvem na tváři se rozhlížíte po svém okolí. Vane mírný větřík, který si hraje ve vašich vlasech a rozverně vás hladí po tvářích, ve vzduchu jsou cítit vůně rozkvetlých stromů, ze kterých máte radost (pokud nejste alergik). Pozorujete kachny na řece, psy v parku nebo třeba i děti na pískovišti, když vtom spatříte něco, co tuto idylku rozbije.

Drž hubu a sežer ten arsen

17. března 2014 v 20:54 | Slečna Tolstojová
Jen dvě věci jsou nekonečné - vesmír a lidská blbost. I když tím prvním si nejsem docela jist.
Já vím, ten titulek vypadá dost divně. Ale co už; nevím, jak ho nazvat jinak. Koneckonců název je stejně jen zlomek důležitosti článku. Ale o tom až jindy.
Pokud nemáte rádi lidi, kteří si stěžují, nečtěte dál. Nefňukám, stěžuju si. Dneska jsme na třídní mail dostali zprávu od učitelky z chemie, ve kterém nám řekla, že už to s náma nejde a že od příští hodiny bude jiný režim. Problém je v tom, že ona je jen kapka v moři (nebo zrnko písku, chcete-li). Někdy bych nejradši začala uprostřed hodiny řvát a mlátit hlavou do zdi (i když to by se mi nemuselo vyplatit, v naší škole bych si to mohla schytat za ničení školního majetku. Ale o tom až jindy.) Nikdy jsem nebyla v jiné třídě, takže nemůžu vědět, jestli to, jak nám učitelé říkají, že jsme to nejhorší, co se ve škole nachází, je pravda nebo to říkají všem. Mně je to ale jedno.
 
 

Reklama