Střípky světa

Nenapsal nic významného, ale byl to komunista, a tak se o něm učíme

19. března 2015 v 17:53 | Slečna Tolstojová
Pokaždé, když mám trochu času, otevřu si jeden z článků, které na mě koukají když najedu na stránku blog.cz. Někdy si pošušňám na pěkném, propracovaném vyprávění plném sofistikovaných metafor a slovních obratů, zhlédnu hezké a originální layouty blogů a pobavím se u toho, co o sobě blogeři řeknou v boxu v menu. A jindy nestačím zírat, co se to dostalo všem na oči.

Můj dům, můj hrad

8. června 2014 v 17:43 | Slečna Tolstojová
Ve svém pokoji jsem v bezpečí, můžu si tady dělat relativně co chci. Kreslit polonahé herce, číst a psát fanfikce, které potlačují principy svých předloh nebo třeba spát ve tři odpoledne. Jenom je třeba k tomu udělat jednu věc.
Zavřít dveře.

Hvězdy přejí robotům

8. června 2014 v 13:13 | Slečna Tolstojová
Long time no see, já vím. Nebudu tvrdit, že je to proto, že je to kvůli tomu, že je konec školního roku, protože mám pocit, že se toho v ústavu děje čím dál míň. Prostě je začala sledovat Supernatural a neměla jsem moc náladu něco sepisovat. Ale řekla jsem si, že se s vámi podělím o zážitky tohoto týdne, konkrétně ty spojené s knihou a na její motivy natočeným filmem Hvězdy nám nepřály.
Nejsem tvor přespříliš společenský, což už jste nejspíš měli šanci zjistit, a dohromady mám pět skutečných kamarádů, se kterými třeba i "chodím ven". Čtyři z nich jsou moje spolužačky a pátý je bývalý spolužák, který od nás přestoupil na jinou školu. Všichni jsme četli právě Hvězdy nám nepřály a oba tábory mých přátel (rozumějte holky a onen kluk) se mnou chtěli jít do kina na filmové zpracování (byl to fakt super pocit, jen tak mimochodem, připadala jsem si skoro jako chtěný společenský člověk). ne že by se moji kamarádi nesnášeli, ale nijak zásadně se v lásce nemají, takže jsem je nechtěla míchat. Nabízela se tedy otázka: "Chce se mi platit za dvě zhlédnutí stejného filmu? A pokud ne, koho mám obětovat?"

Proč dávat pozor ve škole

24. května 2014 v 9:59 | Slečna Tolstojová
Já vím, tohle vypadá divně. Nebojte, nehodlám vás navádět k tomu, abyste vždy a za všech okolností byli ve škole stoprocentně bdělí, já to taky nedělám. (Nemyslím si ani, že je to žádoucí, podle mě není potřeba dávat pozor celou hodinu na to, abyste úspěšně pochopili probíranou látku.) Chtěla jsem jen říct, abyste některé věci nevypouštěli úplně se slovy "To nikdy nebudu potřebovat."

Jak jsem se neztratila a přesto jsem nemohla nic najít

16. května 2014 v 21:05 | Slečna Tolstojová
Naše škola se musí účastnit každé možné i nemožné soutěže, která existuje, a k těmto soutěžím patří i každoroční přebor škol v orientačním běhu. Nevím, jak na mě přišli, protože jsem nikdy neuměla nijak extrémně dobře běhat, ale asi jsem se prořekla, že jsem jako malá (což už je nějakou dobu) dělala orienťák. Loni se mi podařilo se tomu vyhnout, ale letos si mě učitelka výslovně vyžádala, takže jsem se musela znovu zúčastnit. Přijeli jsme tam a já měla pocit, že se vyznám ve značkách na mapě.
Chyba. Tedy, ne úplná, protože spoustu z těch značek jsem znala, ale plno jsem jich taky neznala a v závodě se počítalo s tím, že člověk orienťáky běhá. Já se v mapě orientuju dobře, ale v té turistické, kde když je něco značeno jako cesta, tak tam ta cesta skutečně je.
Když jsem na startu procházela jednotlivá stanoviště, aby mě vypustili na trať (nahlásit jméno, vynulovat čip, zkontrolovat čip), stála za mnou nějaká slečna, která orienťáky očividně běhala (pozdější vítězka závodu), a ptala se organizátora, jak postavili trať. Když jsem se dozvěděla, že "moc hezky", začala jsem mít obavy, protože "hezký" ve sportovní hantýrce zřídkakdy znamená jednoduchý.
Když se mi podařilo vyhrabat mapu ze škopku, ve kterých ležely, (z nějakého důvodu jsem ztratila cit v rukou nebo co), vyrazila jsem a první kontrolu jsem našla poměrně brzo. První kontrola pro mě obvykle bývá kritická, protože neodhadnu měřítko a uběhnu o kilometr víc, než bych měla. Potom jsem spatřila onu slečnu orienťačku, jak se žene směrem, kde jsem očekávala druhou kontrolu. V naději, že se na ni pověsím, jsem vletěla do strmé, minimálně osm metrů hluboké prolákliny. Nahoru jsem se sice vyhrabala a oproti trase po cestě, kterou jsem měla naplánovanou, jsem si to značně zkrátila, jenže po dívčině se slehla zem.
Poté nastal první problém - na mapě byla zakreslena hranice hustého lesa, podél které se mělo běžet k další kontrole. Čeho jsem si ale nevšimla, byla proláklina spojená s hranicí lesa, která začínala ve stejném bodě. Dvacet minut jsem se motala po lese, rozdírala si nohy o ostružiní (protože nemám takové ty elasťáky, co orienťáci nosí, a dlouhých kalhot by mi bylo líto) a hledala tu hromadu, kde se měla nacházet kontrola. Po těchto dvaceti minutách (a asi čtyřech vráceních se zpět na hlavní cestu) jsem konečně pochopila, že jsem o padesát metrů dál a přelezla jsem onu proláklinu (ve které jsem předtím už dvakrát stála) a poměrně snadno už našla druhou kontrolu.
O té třetí jsem si myslela, že nebude tak obtížné ji najít - vždyť bude stačit držet se cesty a zahnout na páté odbočce doprava. Problém, který nastane, když umíte číst v turistických mapách a myslíte si, že zvládnete i orienťák, se jmenuje mrňavé cestičky. To, co je na mapě naznačeno jako supertlustá cesta a zdá se vám jako dálnice, je ve skutečnosti polňačka, takže to, co je tenké a přerušované, abyste hledali s lupou či ještě lépe mikroskopem. Jenže to mi nějak nedošlo a když se mi zdálo, že jsem na páté cestě (která byla ve skutečnosti osmá) a marně jsem hledala hustý les nalevo a místo nich našla odbočku a po chvíli také posed, zjistila jsem, že jsem si zaběhla zhruba dvakrát tolik, než jsem měla v úmyslu.
Myslím, že pro ilustraci to stačí. Téměř všude, kudy jsem běžela, mě mlátily do obličeje, ramen a prsou větve, lýtka mi rozdíraly šlahouny kde všeho možného, které mi navíc podrážely nohy, takže jsem několikrát spadla až skoro na ksicht. Všechno mě bolelo, protože na takovou míru fyzické námahy nejsem zvyklá, měla jsem žízeň a byla jsem totálně nasraná, protože už mě fakt nebavilo lítat sem a tam po lese.
Když jsem se snažila najít dvanáctou kontrolu, spadla jsem do další průrvy a začala panikařit. Věděla jsem, kde jsem, věděla jsem, jak se dostanu na hlavní cestu, ale nemohla jsem se tomu ubránit. Začala jsem dýchat přerývavě, zhluboka a přitom mi do plic neproudil žádný vzduch. Nevím, jestli jste to někdy zažili, ale je to odporný pocit. Stála jsem uprostřed hustého lesa, snažila se uklidnit a nemyslet na to, jakou mám žízeň. Vyhrabala jsem se z toho koryta, našla cestičku, která mě dovedla až na hlavní cestu a potom jsem se vlekla do cíle.
Když jsem tam doběhla, prakticky jsem se rozbrečela a potřebovala jsem se najíst a napít, než jsem se konečně aspoň trochu uklidnila. doma jsem se řádně umyla, usušila a zalezla si do postele s úmyslem se z prožitých hrůz pořádně vyspat.
Slečna Tolstojová konec.

Jak mě všichni milovali

30. dubna 2014 v 14:38 | Slečna Tolstojová
Včera jsme psali slohovku z češtiny (Na kterou nám učitelka dokonce přidala hodinu jen tak ze vzduchu a řekla, že nám stejně nějaká odpadne v době maturit. Učitelé jsou prostě kouzelníci.) a předtím jsme měli volnou hodinu. Učitelka prohlásila, že to je výborná příležitost nadepsat si předem papíry, abychom se tím potom nezdržovali v hodině. Znáte to, patnáctý řádek zvrchu název, na pátý řádek jméno, třídu, datum, obvyklá nuda,třída se milionkrát zeptá a stejně to má někdo blbě a vám se chce mlátit hlavou do stolu a to ještě ani neznáte témata. Kamarádka, která se mnou sedí v lavici, dostala za úkol obstarat sešit, ze kterého budou příslušné papíry vyškubány.

Tak jak to (ne)chcete?

28. dubna 2014 v 18:15 | Slečna Tolstojová
V sobotu večer jsem byla donucena jít do kadeřnictví a protože to ve mně jako vždy zanechalo hluboké stopy, chtěla jsem se z těch hrůz vypsat, ale zatím nebyl čas. Dneska jsem si ale pročítala stránku mujasperger.cz, což je naprosto skvělá stránka, ve které se ke své lítosti poznávám více, než bych chtěla, a narazila na článek právě o kadeřnictvích, který mě konečně vyburcoval k pořádné aktivitě.
Mám takový druh vlasů a takový tvar obličeje, že prostě nemůžu mít dlouhé vlasy. Obvykle mi krátké nevadí, kdo by si stěžoval, že má vlasy rychle suché, když se s nimi ostatní holky týrají. Nevadí mi, že si nemůžu plést copy, protože a) to neumím b) mě to k smrti nudí c) babička by měla neustále pocit, že do toho má co mluvit. Ale pokaždé, když jdu z kadeřnictví, si slibuju, že si nechám vlasy narůst a budu si občas odstřihávat konečky. Kancelářškými nůžkami.

Kam zmizela čest?

17. dubna 2014 v 16:23 | Slečna Tolstojová
Možná jste četli můj článek o tom, jak moji spolužáci cestovali neoprávněně výtahem. To byl ten nejpitomější spor s vedením školy, o kterém jsem kdy slyšela, a vyřešil se minulou středu na třídních schůzkách. Jelikož někteří jedinci zřejmě nedokázali snést pocit, že by na nás mohly zástupkyně zapomenout, rozhodli se to změnit. Jestli si nechcete přečíst moje stěžování si na to, jak jsou někteří lidé beznadějně tupí, radši nečtěte dál.
V úterý během dvouhodinovky tělocviku se kluci rozhodli, že si vyzkouší, jaké je močit do umyvadla v šatně. Dle mého názoru zcela normální činnost odpovídající jejich duševnímu rozpoložení. Jenže oni ta umyvadla zacpali a to, co se předtím nacházelo v jejich močových měchýřích, v nich nechali. Nevím, co přesně tím zamýšleli, a jestli skutečně jenom zapomněli umyvadla vypustit, a upřímně je mi to celkem jedno.

Strážci

12. dubna 2014 v 14:25 | Slečna Tolstojová
Město v oblacích. Poněkud široké a špatně uchopitelné téma, ale potom jsem si vzpomněla na tuhle fotku. Chvíli jsem rozvažovala, jestli ji tady mám zveřejnit, protože ti z vás, kteří ji už viděli v záhlaví jiného blogu, jste narazili na moji původní činnost. Takže ano, tahle fotka je moje, neukradla jsem ji jiné blogerce. Jenom jsem si prostě nemohla pomoct a musela ji publikovat i tady, protože ji prostě miluju.

A možná přijde i ředitel

10. dubna 2014 v 19:40 | Slečna Tolstojová
Skoro mám pocit, že bych měla založit speciální blog o historkách ze školy, protože materiálu je vážně spousta. Nicméně dneska se vám musím pochlubit, jak jsme jako třída vyhráli jeden spor s ředitelstvím, který se táhne už od října. Vžil se pro to název "Aféra výtah." Jedná se o to, že máme ve škole výtah, ale oprávnění jej používat mají jen učitelé a studenti, kterým nahrají do čipu speciální software. Spolužák si v říjnu zlomil nohu při natáčení klipu ke cover verzi písničky, kterou nazpíval můj spolužák (video dole.) Dostal tedy podle práva čip na ježdění výtahem a dle mého názoru na základě zcela logické úvahy svezl výtahem i další spolužáky. Bohužel pro ně se zrovna v tu chvíli chtěly svézt zástupkyně a uviděly tuhle bandu ve výtahu. Story jak z amerického filmu.

Tady jsou hvězdy a tohle je Ukrajina

28. března 2014 v 18:34 | Slečna Tolstojová
Ve středu jsem byla na vyšetření na dětské kardiologii kvůli vrozené vadě srdce, kterou mám. Jen tak pro zajímavost, krokodýli narozdíl od ostatních plazů mají jen drobnou díru v přepážce mezi komorami srdce. A já jsem taky krokodýl, protože mám dírou mezi pravou a levou srdeční komorou. To jsem zjistila dnes v biologii. Svět je plný překvapení. Připadala jsem si poněkud zvláštně, protože už to je nějaký pátek, kdy jsem o sobě uvažovala skutečně jako o dítěti, a v místnosti, kde mi točili EKG jsem koukala na zdi pomalované medvídky s velkýma očima. Ale o tom jsem psát nechtěla.

To není kec! Ony mají fakt narozeniny v jeden den!

25. března 2014 v 16:43 | Slečna Tolstojová
Nějak - nevím jak - bylo zjištěno, že má naše třídní dneska narozeniny. Navíc jsme dnes měli psát z matiky, kterou nás právě zmiňovaná třídní vyučuje. Bylo rozhodnuto zachovat se jako hodná třída a ještě z toho něco vytřískat. Spolužák, jehož maminka pracuje v květinářství a už pro nás vázala nejednu kytku, přinesl kytici, zatímco kamarádka koupila bonboniéru. Jelikož v úterý máme matiky půlené s angličtinou, museli jsme rovněž požádat učitelku z angličtiny, aby nás na pár minut uvolnila. Bylo nezbytné, abychom to byli my a to ze dvou důvodů - máme matiku až jako druzí a pokud jsme chtěli zabránit písemce, museli jsme tam být hned v osm a hlavně druhou skupinu by jejich učitelka nikdy nepustila.
před první hodinou vrcholily přípravy - kdo ponese který dar, kdo koho prozvoní, až třídní vejde do třídy, co všechno budeme zpívat. První pokus se nezdařil, protože na chodbě stála zástupkyně ředitele, která má na naši třídu políčeno (jsme delikventi, protože jezdíme výtahem. Ale o tom až jindy.), a museli jsme se vrátit zpátky do třídy.

Koblihová pravděpodobnost

24. března 2014 v 20:32 | Slečna Tolstojová
Znáte ten pocit, když si koupíte koblih s náplní a musíte sníst půlku suchou, než tu náplň konečně objevíte, jan abyste s ní potom neměli co dělat, tekla vám po rukách a lepila se? Jestli ne, tak buď nejíte koblihy anebo jste nesmírně šťastné bytosti. Upřímně, nechápu, jak se mi VŽDYCKY podaří kousnout do toho špatného konce koblihu. Mají koblihy vůbec konce? Chci říct, když jsou kulaté, nebo se o to aspoň snaží, jak mám asi poznat, z které strany začít?!
Praděpodobnost jsme sice v matice ještě nebrali, ale když se nad tím zamyslím logicky, nechápu, jak se mi pokaždé podaří najít tu část koblihy, kde se náplň v žádném případě nenachází. Existuje na to nějaká poučka, matematický vzoreček nebo tak něco? Už mě to vážně začíná štvát. Jako by mě ta marmeláda poznala a strachy se nahrnula do té části pečiva, které si nechávám na konec.
Pokud máte někdo nějakou radu, sem s ní!
Jinak žijte dlouho a blaze.
Slečna Tolstojová konec.

O pomerančích

21. března 2014 v 21:20 | Slečna Tolstojová
V našem městě je pod jeden gympl přidružena obrovská vývařovna obědů a jelikož patří kraji, který ji potřebuje někomu udat, dováží jídlo i do jiných škol, mimojiné do mé a sestřiny. Ve čtvrtek byl k obědu jako příloha pomeranč. Ten den jsem zrovna nebyla na obědě, protože jsem byla na krajském kole olympiády ve španělštině, která se konala právě na sestřině škole. Olympiáda byla poměrně dlouhá a tak jsme si ještě s jednou dívčinou vyrazily na procházku do Tesca. Po cestě zpět nás málem sejmul kopačák, se kterým si hráli místní kluci, a navíc jsme musely kličkovat mezi rozmačkanými pomeranči.
Přemýšlela jsem, jestli už nás naše škola vycepovala natolik, že před ní nebude jediný kus ovoce, nebo v nás stále je dětská duše.
Je; dneska ráno jsem potěšeně obcházela dvě poloviny rozmašírovaného oranžového ovoce...
Slečna Tolstojová konec.
 
 

Reklama
Reklama